Archív  
 
Vyjednávači
 

Herr Posselt rozhodl, že bude mít slovo v českých volbách. Jeho landsmanšaft vydal memorandum vyzývající „českou politickou elitu“, prezidenta Klause, vládu a parlament k „otevřenému a upřímnému dialogu o společné minulosti.“

Jistě si vzpomenete na učenou komisi českých a německých historiků, která po dlouhá léta marně hledala pravdu. Když jsem tuto avantýru nazval historizací, totiž zapřáhnutí historické vědy do politického povozu, někteří pražští historikové se začali shánět po provazu.

Brilantní hlava našeho ministra zahraničí Cyrila Svobody mu diktovala vložit vše do hry ještě před Posseltovým nápadem.  V listopadu poslal do Mnichova tým několika politiků, aby navštívili Sudetendeutsches Haus. Poslanec Svatopluk Karásek zaujal před krucifixem pietní pózu a hlasem pastora na nedělních bohoslužbách pronesl: „Bože,odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“

Senátor jménem Outrata, se rozplýval blahem, když viděl tamější knihovnu; našel v ní  "snad všechny knihy týkající se Čech a Moravy“! *

* Podle MF Dnes, 25.11.2005.

Pakliže se domníváte, že  Karásek šel ve své pokoře příliš daleko, přečtěte si slova Václava Havla:

„Já osobně,  stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždycky za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá zlobou, znamená to, že  se zloba nepotlačuje, nýbrž rozšiřuje“. *

* Václav Havel v dopise německému spolkovému prezidentovi Richardu von Weizsäckerovi, začátkem listopadu 1989, citováno v Rudém Právu, 4. 1.1990.

 

 
29. 03. 2006