Archív  
 
Na dokumenty StB se nevztahuje ochrana osobních údajů
 

 

Je správné, aby s dokumenty komunistické Státní bezpečnosti a různých dalších československých totalitních organizací směli pracovat jen vybraní úředníci a profesionální historici?

        Ta otázka je opět aktuální.

        Sedmnáct bývalých disidentů z období normalizace, z toho jedenáct historiků, napsalo totiž nedávno dopis, zaslaný m.j. premiérovi a ministrovi vnitra.

        V listu protestují proti tomu, že na dokumenty StB se nevztahuje zákonná ochrana osobních údajů. A žádají, aby se k takovým materiálům nemohl dostat kdokoli.

        Zmíněný dopis, který je jen velmi obtížně dostupný, podepsali známí lidé: někdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier, historici Vilém Prečan a Jan Křen nebo socioložka Jiřína Šiklová.

        Iniciativu podpořil i exprezident Václav Havel.

 

Rozpory v zákoně

 

        V listě se upozorňuje na různé rozpory v zákonech, týkajících se přístupnosti donedávna tajných materiálů, signatáři také kritizují neospravedlnitelnou situaci, kdy svazky důstojníků StB jsou utajeny, kdežto spisy spolupracovníků tajné policie a sledovaných osob nikoli.

        Tato „nevyrovnanost“ bude podle ministerstva vnitra trvat už jen krátce, spisy estébáků se mají záhy zpřístupnit.

        Jádro problému je jinde: podle archivního zákona, platného od počátku tohoto roku, se na svazky StB nevztahuje ochrana osobních dat.

        A signatáři mají obavu, že různé privátní informace ze života sledovaných lidí, které shromáždila StB by dnes mohly být zneužity.

        „Každý má právo, možnost nahlédnout do všech spisů, může se digitálně fotografovat a tudíž se může volně šířit,“ o současném stavu říká historik Jan Křen a pokračuje:

        „Dokonce se může i falšovat, ale nelze ověřit pravost toho, co se potom dá na veřejnost nebo co se použije nebo čím se bude hrozit.“

        „Pozor, to se netýká jenom celebrit a disidentu. To se týká tisíců občanů, co se dostali do styku bezpečností nebo do jejího hledáčku.“

        Podobně jako Jan Křen se vyjadřují i další signatáři. Jiřina Šiklová například říká, že „státní bezpečnost si mohla mnoho věcí navymýšlet“.

        A Václav Havel doplňuje, že materiály StB, například odposlechy z domácností sledovaných tzv. nepřátelských osob mohou být „publicisticky zneužity“.

 

„Není důvod k obavám“

 

        Je k takové obavě ze zveřejnění „citlivých informací“, z jejich padělání a z novinářů důvod? Někdejší opoziční aktivista a nyní ředitel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád si myslí, že nikoli: „Otázka je, co to jsou citlivé informace, a jak by se mohly zneužívat. Já si nedovedu představit, že by někdo na základě těchto informací mohl třeba nějaké veřejně činné lidi vydírat.“

        „To je spíš obava z bulvárních novinářů, že by mohli ty věci zveřejnit, ale myslím si, že se to velice přeceňuje.“

        Jiří Gruntorád se spisy StB pracoval a soudí, že informace o nejprivátnějších věcech, jako jsou řekněme sexuální vztahy nebo manželské nevěry sice v dokumentech jsou, ale je jich nesrovnatelně méně, než si veřejnost myslí.

        Nedovede si prý představit, kdo by trávil celé dny času jejich vyhledáváním - a padělek je navíc podle Gruntoráda snadno rozpoznatelný.

        Badatel a někdejší zaměstnanec Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu Radek Schovánek zase upozorňuje: „Obava není na místě. Naopak pokud ty svazky jsou uzavřené a přístup k nim je takový, jaký je dosud, tak se naopak mohou využívat v předvolebním boji - vzpomeňme si na aféru Bartončík z roku 1990.“

        „Zajímavé je, že za 11 měsíců, co tento zákon platí, nikdo nezveřejnil žádnou intimní informaci, žádný osobní údaj. Myslím si, že je to přehnaná obava,“ říká Radek Schovánek.

 

Jak chránit?

 

        Hlavní potíž celé iniciativy je v tom, jak by se měly citlivé informace konkrétně chránit.

        Podle Jana Křena by se mělo obnovit pravidlo, podle něhož musí s nahlédnutím do svého spisu souhlasit dotčená osoba: „Zákon předtím, platný do konce roku 2004, uvolňoval tyto svazky pro pronásledované osoby jenom s jejich souhlasem. Tenhle souhlas funguje bezvadně v Německu už dlouhá léta.“

        „Pokud to jsou seriózní historici, vždycky dostanou souhlas,“ prohlašuje Křen.

        Otázka ovšem je, reaguje Jiří Gruntorád, zda se mají dokumentací StB zabývat pouze profesionální historici - proč by to nemohli být třeba publicisté?

Navíc kdyby se obnovilo pravidlo souhlasu, opět by vznikla zvláštní kasta lidí, tedy zaměstnanců ministerstva vnitra, kteří do spisů StB, vedených na nepřátelské osoby, budou i bez souhlasu moci vstupovat, aniž o tom kdokoli bude vědět.

Radek Schovánek nakonec dodává, že pokud se chce badatel zabývat nějakou operací StB proti skupině lidí, těžko může k něčemu dojít bez svazků sledovaných osob.

Nakonec dodejme, že signatáři dopisu zatím nedostali odpověď, ale ministerstvo vnitra se prý stávající pravidla měnit nechystá.

Zdroj: http://www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2005/11/051129_cz_stb_files_pckg.shtml

Adam Drda, BBC, 29.11.2005

 

 

 
30. 11. 2005