Archív  
 
Spor o minulost
 
Těžko se polemizuje s dokumentem, který člověk nečetl, proto to také
obvykle nikdo nedělá. Dopustím-li se dnes porušení tohoto nepsaného
pravidla, vedou mě k tomu dobré důvody.
Nedávno napsala skupina historiků, kterým bylo po okupaci Československa v roce 1968 znemožněno oficiálně publikovat, dopis premiéru Paroubkovi, pod nějž se podepsalo i několik dalších bývalých disidentů. Požadují v něm, aby byl omezen přístup k osobním údajům osob, které komunistický režim pronásledoval. Novela archivního zákona totiž od začátku tohoto roku odtajnila všechny písemnosti, vytvořené Státní bezpečností, komunistickými státními úřady a institucemi bývalé Národní fronty. Kromě toho si signatáři dopisu přejí, aby archivní úředníci znemožnili kopírování dokumentů, aby je badatelé nemohli zveřejnit. Není mi vůbec jasné, proč autoři a signatáři obsah dopisu nezveřejnili - za starých časů to většinou dělávali.
Musím konstatovat, ač mě to příliš netěší, že se svými disidentskými
kolegy naprosto nesouhlasím. Soudím totiž, že přístup k dokumentům o
minulosti je jediný způsob, jak tuto minulost skutečně poznat. Otevření
akt Státní bezpečnosti se týká i mne, a uznávám, že nemá jen příjemné
stránky. Nejsem dokonalá, jako není dokonalý žádný člověk, a nebylo by
mi dvakrát milé, kdyby si kdekdo četl o nějaké mé někdejší pošetilosti.
Koneckonců ale má člověk nést odpovědnost dokonce i za to, co někdy
udělal a dnes z toho nemá dvakrát radost.
Na druhé straně si velmi dobře uvědomuji, koho tak asi četba dokumentů bývalé StB zajímá. Především jsou to historici, a ti v takových spisech hledají něco úplně jiného, než mé soukromí nebo prohřešky. Jde jim o obraz minulosti, o některou konkrétní kauzu nebo akci, nebo například o činnost nějaké neoficiální instituce, na níž jsem se podílela.
Snaha znovu zavřít pod pokličku písemnosti, které se tak dlouho a pomalu dostávaly na denní světlo, nás přece může dovést leda tam, kde už jsme byli. Do světa, kde dokumenty o nedávné minulosti smějí zkoumat jen vyvolenci, kterým k tomu dají souhlas úřady. Těžko lze pochopit, že něco takového požadují právě historici, které za komunismu všemocná strana a vláda z řad oněch vyvolenců vyškrtla.
Podle mého názoru nemá valný smysl ohánět se obavami z toho, že bulvární tisk zneužije nějakých intimit. Jednak je jich ve svazcích pramálo, protože se Státní bezpečnost zajímala opravdu spíš o činnost lidí, které sledovala, a v osobním životě se jim hrabala až na druhém místě. A pak: svazky StB jsou přístupné už jedenáct měsíců, a žádné skandální odhalení se neobjevilo.
Jediné zveřejnění, které by mohlo mít se snahou sedmnácti signatářů
dopisu nějakou souvislost, přinesl na své webové stránce ww.celovsky.cz historik Bořivoj Čelovský. Netýká se ovšem žádných intimit, ale například dopisu, v němž historici Kural a Křen, tedy dva ze signatářů dopisu, v září 1984 děkují tehdejšímu ministrovi vnitra Vajnarovi za to, že jim povolil roční pobyt na univerzitě v Brémách, a dalších dokumentů podobného druhu.
Petruška Šustrová
 
25. 11. 2005