Archív  
 
Vzpomínky za Kačku
 

Vzpomínky za Kačku

23. listopadu 2006, Lidové noviny




 

POSLEDNÍ SLOVO

Nechápu veřejnost, která se posmívá snaze vedoucí odborné sekce pro školství KSČM Marty Semelové vydat nové, vyvážené příručky dějepisu. Zajisté by stačilo, kdyby si soudruzi znovu vytiskli základní dílo ČSR a KSČ od Václava Kopeckého nebo publikaci K politické ideologii buržoasní ČSR, kterou sepsal Zdeněk Jičínský v roce 1962, či Ke studiu dějin KSČ od Jana Křena z roku 1964. S dějinami a pamětí je pořád nějaký problém. V Jančárkově televizním cyklu Labyrintem revoluce tedy zavzpomínal na události listopadu 1989 i rezident StB Oskar Krejčí, cudně skrytý pod titulkem politolog. Nejradši ale mám, když se o dějinných kataklyzmatech vyslovuje ten, kdo při nich málem ještě nosil plínky. Vrcholem takové drzosti byl článek Minulost nesmí svazovat ve čtvrtečních Hospodářských novinách nejmladší komunistické poslankyně, pětadvacetileté Kateřiny Konečné, který jí prý zkrátili, takže ho na(ne)štěstí celý v pondělí publikovaly Haló noviny.

Devítileté bystré děvčátko tehdy v listopadu cítilo „napětí, které ovládlo mé rodiče, ale i učitele“. Bodejť by neovládlo rodiče, když tatínek byl okresním tajemníkem OV KSČ v Novém Jičíně. „Historické události se postupně měnily v oficiální legendu, která dnes tvoří zdůvodnění režimu. Oslavy vítězů jsou vydávány za informace o tom, co se vlastně stalo.“ A co se vlastně stalo, slečno Konečná? „Asi se již nikdy nedovíme, kolik lidí v roce 1989 vyhnala do podzimních ulic touha po svobodě slova či cestování či přání mít v Praze stejné výkladní skříně, jako měli v Mnichově – nebo zda manifestující chtěli rozdělení Československa, totální privatizaci a lustrace.“ Ale dozvíme, stačí, kdyby se zeptala stranického šéfa estébáka Filipa, který ještě v prosinci 1989 dostával za práskání odměny, nebo bachaře Vondrušky, kdypak si naposledy bouchnul do vězně v Minkovicích. Podobna dítěti z Murakamiho románu Kafka na pobřeží, jež je postiženo krátkou ztrátou vědomí, politická lolitka provokuje úvahami o tom, že „současná historiografie opřená o výpovědi přímých účastníků je více soutěží o zásluhy než hledáním pravdy“. Kéž by ji navštívila nějaká dívka, „přímý účastník“, kterou tehdy „v soutěži o zásluhy“ na Národní třídě 17. listopadu zkopaly červené barety a popovídaly si o hledání pravdy. Ze všeho si Konečná odnáší „poznání, že každá mladá generace musí nalézt vlastní definici socialismu“. Musí? Mladá generace se dnes musí mít leda na pozoru před podobnými nedozrálými pomatenci zleva i zprava, jak ukazuje dokument Lindy Jablonské Kupředu levá, kupředu pravá.

Nad článkem Kateřiny Konečné bych mávl rukou, kdyby tohle stvoření nezastupovalo naši zemi na plénu Rady Evropy tak, že zpochybňuje počet obětí zavražděných komunisty a obhajuje Lukašenkovy volby, ve vysílání Frekvence 1 bagatelizuje pronásledování odpůrců čínského režimu, vadí mu, že Česká televize „pořád dokola vysílá v osm večer dokumenty o padesátých letech“ a těší se na „samolikvidaci NATO“. Jestli i vás z něčeho takového mrazí, nevím, zdali pomůže zimní kabát.

***

Politická lolitka Kateřina Konečná si odnáší „poznání, že každá mladá generace musí nalézt vlastní definici socialismu“. Musí?

JAN REJŽEK


23. listopadu 2006, Lidové noviny




POSLEDNÍ SLOVO

Nechápu veřejnost, která se posmívá snaze vedoucí odborné sekce pro školství KSČM Marty Semelové vydat nové, vyvážené příručky dějepisu. Zajisté by stačilo, kdyby si soudruzi znovu vytiskli základní dílo ČSR a KSČ od Václava Kopeckého nebo publikaci K politické ideologii buržoasní ČSR, kterou sepsal Zdeněk Jičínský v roce 1962, či Ke studiu dějin KSČ od Jana Křena z roku 1964. S dějinami a pamětí je pořád nějaký problém. V Jančárkově televizním cyklu Labyrintem revoluce tedy zavzpomínal na události listopadu 1989 i rezident StB Oskar Krejčí, cudně skrytý pod titulkem politolog. Nejradši ale mám, když se o dějinných kataklyzmatech vyslovuje ten, kdo při nich málem ještě nosil plínky. Vrcholem takové drzosti byl článek Minulost nesmí svazovat ve čtvrtečních Hospodářských novinách nejmladší komunistické poslankyně, pětadvacetileté Kateřiny Konečné, který jí prý zkrátili, takže ho na(ne)štěstí celý v pondělí publikovaly Haló noviny.

Devítileté bystré děvčátko tehdy v listopadu cítilo „napětí, které ovládlo mé rodiče, ale i učitele“. Bodejť by neovládlo rodiče, když tatínek byl okresním tajemníkem OV KSČ v Novém Jičíně. „Historické události se postupně měnily v oficiální legendu, která dnes tvoří zdůvodnění režimu. Oslavy vítězů jsou vydávány za informace o tom, co se vlastně stalo.“ A co se vlastně stalo, slečno Konečná? „Asi se již nikdy nedovíme, kolik lidí v roce 1989 vyhnala do podzimních ulic touha po svobodě slova či cestování či přání mít v Praze stejné výkladní skříně, jako měli v Mnichově – nebo zda manifestující chtěli rozdělení Československa, totální privatizaci a lustrace.“ Ale dozvíme, stačí, kdyby se zeptala stranického šéfa estébáka Filipa, který ještě v prosinci 1989 dostával za práskání odměny, nebo bachaře Vondrušky, kdypak si naposledy bouchnul do vězně v Minkovicích. Podobna dítěti z Murakamiho románu Kafka na pobřeží, jež je postiženo krátkou ztrátou vědomí, politická lolitka provokuje úvahami o tom, že „současná historiografie opřená o výpovědi přímých účastníků je více soutěží o zásluhy než hledáním pravdy“. Kéž by ji navštívila nějaká dívka, „přímý účastník“, kterou tehdy „v soutěži o zásluhy“ na Národní třídě 17. listopadu zkopaly červené barety a popovídaly si o hledání pravdy. Ze všeho si Konečná odnáší „poznání, že každá mladá generace musí nalézt vlastní definici socialismu“. Musí? Mladá generace se dnes musí mít leda na pozoru před podobnými nedozrálými pomatenci zleva i zprava, jak ukazuje dokument Lindy Jablonské Kupředu levá, kupředu pravá.

Nad článkem Kateřiny Konečné bych mávl rukou, kdyby tohle stvoření nezastupovalo naši zemi na plénu Rady Evropy tak, že zpochybňuje počet obětí zavražděných komunisty a obhajuje Lukašenkovy volby, ve vysílání Frekvence 1 bagatelizuje pronásledování odpůrců čínského režimu, vadí mu, že Česká televize „pořád dokola vysílá v osm večer dokumenty o padesátých letech“ a těší se na „samolikvidaci NATO“. Jestli i vás z něčeho takového mrazí, nevím, zdali pomůže zimní kabát.

***

Politická lolitka Kateřina Konečná si odnáší „poznání, že každá mladá generace musí nalézt vlastní definici socialismu“. Musí?

JAN REJŽEK


 
27. 11. 2006