Archív  
 
Nezapomeňme
 

                          

     

        Dovolte mi krátké připomenutí událostí, které se pojí ke státnímu svátku minulého týdne – 17. listopadu. Pro mnohé je spjat pouze s hektickými událostmi roku 1989 a často se zapomíná, že k 17. listopadu patří i události o plné půlstoletí starší. Studenti se často domnívají, že tehdy, v roce 1939, byl zabit německými nacistickými okupanty student Jan Opletal, jehož jméno nese naše vysokoškolská kolej. Student medicíny Jan Opletal však zemřel již 11. listopadu na následky smrtelného zranění, které utrpěl při demonstraci proti nacistickým okupantům v den našeho nejstaršího státního svátku spojeného se vznikem Československé republiky – 28. října. Jeho pohřeb 15. listopadu přivedl do ulic spontánně tisíce studentů, kteří tak protestovali proti prvnímu totalitnímu režimu, který zasáhl naši zemi. Nacistický režim se tehdy u nás teprve zabydloval, ale měl dost síly, aby se s odpůrci vypořádal. V noci ze 16. na 17. listopadu nacisté zatkli a ihned popravili 9 studentských předáků a při raziích ve studentských kolejích v Praze a Brně zatkli asi 1 200 vysokoškoláků a uvrhli je do koncentračních táborů. Z Hitlerova rozkazu byly 17. listopadu 1939 uzavřeny všechny české vysoké školy a jejich budovy, sbírky i majetek zabrány okupanty. Tyto události vyvolaly bouři nevole po celém světě a roku 1941 byl 17. listopad na manifestaci solidarity s českými studenty v Londýně prohlášen za Mezinárodní den studentstva. O čtyři roky později utrpěl nacismus zdrcující porážku, po krátkém období svobody však přišel únor 1948 a naši zemi ovládl druhý totalitní režim – komunistický.

Ten se dokázal terorem a zastrašováním udržet v naší zemi podstatně déle a s podporou tanků, letadel a děl poslaných z Moskvy budovat systém, v němž sice vysoké školy mohly existovat, ale základní svobody, nejen akademické, jim byly odepřeny – ostatně stejně jako všem obyvatelům státu. Co se nepodařilo studentům v listopadu 1939 proti nacistické totalitě, to se podařilo jejich následovníkům přesně o 50 let později proti komunistické totalitě – svým neohroženým jednáním dokázali vyburcovat celou společnost k odporu proti životu v nesvobodě. Díky nim dnes žijeme jinak, těšíme se ze svobody, která se zdála několika generacím nedostupná, a nacismus i komunismus byly u nás zákonem označeny jako zločinné ideologie směřující k likvidaci demokracie. A právem – vždyť německý nacismus má na svědomí asi 40 milionů lidských životů zmarněných vesměs ve válečném běsnění a komunismus přes 100 milionů obětí vesměs v mírovém období budování své vize beztřídní společnosti. Když se kácí les, létají třísky – tak svoje oběti bagatelizovali komunističtí vůdci…A přece i 16 let po revolučním zvratu zůstávají pochybnosti, zda revoluční vystoupení studentů bylo našimi politiky skutečně dotaženo do konce. Nacismus poražený roku 1945 byl skutečně ihned poté postaven mimo zákon a jeho stoupenci musí počítat s represemi ze strany demokratických států. Komunismus poražený roku 1989 však má svoje stoupence dokonce v našem zákonodárném sboru a nezakrytě se sápe na vládní posty. Existenci legální nacistické strany si nikde ve světě nedokážou představit, komunistické strany existují v desítkách zemí. Nacističtí vůdcové skončili na popravištích nebo ve vězeních, komunističtí vůdcové si užívají svobody a nezasloužených důchodů, ti mladší zasedají i v evropském parlamentu. Je to zvláštní, jedna totalitní ideologie byla právem zatracena, druhá byla sice formálně zavržena, přesto jí zůstaly statisíce přívrženců, kteří se nechtějí hlásit k obětem své třídní nenávisti a opět se nás snaží přesvědčit, že oni znají recept na lepší budoucnost. Jaká je to budoucnost, to nejlépe ukazují režimy v severní Koreji nebo na Kubě, ale i devastované ekonomiky postkomunistických států východní Evropy a bývalého Sovětského svazu, obtížně dohánějící desítky let dlouhodobého úpadku, jehož následkem je stále citelné zaostávání za zeměmi, které komunistickým experimentem neprošly.

Jeden ze studentských vůdců v listopadu 1989 senátor Martin Mejstřík k 16. výročí listopadové revoluce napsal: „Otcové naší demokracie udělali roku 1990 velkou chybu. Uvěřili v polepšení komunistů, ale za 16 let se nepohnuli ani o píď. Experiment s upřímně se kajícím komunistou se nezdařil. Ale demokracie se musí umět bránit. Tak jako se brání neonacismu a hledá prostředky proti islámskému extremismu, musí demokracie najít sílu a odvahu skoncovat s beztrestnou propagací a šířením komunismu.“ Připomíná Leninovy a Stalinovy „třísky“ – 100 milionů bezbranných lidských obětí - a vyzývá k nové revoluci, tentokrát dokončené. Jenže, k naší škodě jeho hlas už dnes nenachází širokou odezvu, výročí se připomene několika pořady v televizi, články v novinách, vyvěšením státní vlajky, připomínkou při slavnostním setkání, jako je to naše univerzitní. Většina si bohužel alibisticky říká, však demokracie si už nějak poradí…

Závěrem si 17. listopad můžeme připomenout i zapomenutým jménem skauta Vladivoje Tomka – poslední oběti československých politických monstrprocesů padesátých let. Komunisté ho popravili 17. listopadu 1960 a ve stejný den loutkový komunistický parlament schválil „vylepšený“ státní znak našeho státu, český lev měl napříště „na věčné časy a nikdy jinak“ nést nad svou hlavou rudou komunistickou hvězdu... Naštěstí ty věčné časy skončily dříve, touha po svobodě byla silnější a demokracie zvítězila – ale nezapomeňme, trvalo jí to u nás přes 40 let…

 

* Slavnostní projev rektora Ostravské univerzity Vladimíra Bára u příležitosti udělení čestného doktorátu dr. Ivovi Stolaříkovi,  20. listopadu 2005

 
18. 01. 2006