Archív  
 
Největší z exulantů
 

     

 

Blíží se den 17. listopadu, den odporu proti totalitě a cizákům, onen den, kdy jsme se neodvážili o svobodě ani snít.  Lubor Zink, sotva devatenáctiletý mládenec z Vysoké školy obchodní mohl pokračovat plnit stránky Studentského časopisu jako Kainar nebo Pilař. Ale Lubor věděl, co je jeho povinnost. Přes Balkán  do Anglie a do čs,. brigády. V roce 1948 musel jít do exilu podruhé.

 

Když umíral, počítal ta léta, která sloužil své vlasti: padesát. A jaká slUŽBA to byla.!

 

Již více než osmdesátiletý pokračoval v boji proti totalitě.

 

Nepřipadlo mu obtížné přijet z Kanady do Prahy, aby varoval:

 

    Vážení přátelé, chtěl bych vás poprosit, abyste ve vašich debatách o marxismu a exilu dělali rozdíl mezi exulanty a emigranty.To jsou dva zcela odlišné pojmy a vy je házíte do stejného pytle. Česká historie má dlouhou tradici politického exilu, která jde zpátky ke Komenskému. Jednotlivci, kteří začali odcházet ze zrazené republiky v letech 1938-1939 a potom z protektorátu, aby se zařadili do boje proti nacismu, to nebyli emigranti, ale exulanti. A totéž se opakovalo po únoru 1948. Opět odcházeli lidé z týchž důvodů, jako odcházeli po nacistické okupaci; prostě nemohli žít pod totalitním režimem, ať byl hnědý nebo rudý. A to byli exulanti; tak nás, kteří jsme žili v zahraničí a bojovali za obnovu svobody v druhé světové válce a potom v takzvané studené válce, označujte prosím tak, jak si zasloužíme: exulanti, nikoliv emigranti. Mezi těmi, kteří odešli po Pražském jaru, když Sovětský svaz provedl invazi do socialistického Československa (nebo komunisticky ovládaného Československa), byla smíšenina exulantů a emigrantů. Celá řada těch, kteří přišli do zahraničí v roce 1968, se na politiku a na boj proti totalitnímu komunismu s odpuštěním vykašlali a starali se jenom o to, aby si vybudovali lepší hospodářskou pozici. Ale my, kteří jsme odcházeli jak v čtyřicátém osmém, tak předtím v devětatřicátém roce, jsme odcházeli do exilu, abychom bojovali za znovuosvobození Československa jak z jednoho, tak z druhého typu totalitního teroru. Proto vás prosím, abyste mezi těmi termíny rozlišovali, protože ta sémantická míšenina, to je dědictví komunistické propagandy. Oni nám říkali zrádní emigranti. A vy, když teď opakujete „to jsou emigranti“, tak se dopouštíte stejné urážky nás všech, kteří jsme do zahraničí odešli bojovat, nikoliv mít se dobře.

 

Vystoupení hosta konference Ing. Lubora Zinka. (Práce z dějin vědy, svazek 4, Praha 2002, s. 575.)

 

Lubor  odešel 3. listopadu 2003 do věčného exilu.

 

 

 
11. 11. 2005