Archív  
 
Běží liška k Táboru, nese pytel názorů...
 

 

V komunistickém tisku vyšla dlouhá recenze mé poslední knihy. Je plná lichotek na mou adresu. Těší mě autorovo uznání, proto přepis recenze zveřejňuji na své stránce.

*     *       *

ČELOVSKÉHO SLOVA DO VĚTRU I BEZVĚTŘÍ

Zdeněk Liška

   Bořivoj Čelovský vydal v posledních letech několik knih; vydal je vlastním nákladem v ostravském vydavatelství TILIA. Připomeňme: So oder so, Mnichovská dohoda, Ta ženská von Hohenlohe či Konec českého tisku. Nyní je na knižních pultech jeho práce prý poslední. SLOVA DO VĚTRU mají tak být, dle jeho vlastních slov, završením Čelovského dráhy historika a publicisty.
   Je to možná divné, ale nelze stručně říci, o čem vlastně Slova do větru jsou. Je to práce na historické téma? Nikoliv. Je to práce kompaktní, pojednávající souvisle o určitém problému? Také ne. Lze tedy tuto knihu nějak charakterizovat? Především: obtížně. Jedná se totiž o podivný tématický konglomerát poskládaný z Čelovského příspěvků zveřejňovaných na internetu, z výňatků z prací jiných autorů a z faksimilií dokumentů, jejichž kopie Čelovský získal ze zpřístupněných dokumentů někdejší Státní bezpečnosti (StB). Základní tendencí tohoto konglomerátu je Čelovského antikomunismus non plus ultra a jeho osobní resentimenty, ba přímo nenávist vůči vybraným osobám. Na prvním místě z nich stojí historik Jan Křen, kterého Čelovský atakuje s patologickou záští.
   Plných devadesát stran své publikace věnuje Čelovský svému osobnímu nepříteli č. 1. Nepolemizuje však s jeho historickými pracemi. Čelovskému jde především o to, aby ukázal, že Křen: a) byl dříve členem KSČ, b) jako komunista uváděl ve svých knihách "komunistické" sentence, c) přesto, že byl léta sledován Státní bezpečností, umožnili mu "normalizátoři" roční vědecký pobyt v SRN, načež Křen po svém návratu informoval o své misi ministerstvo vnitra, které mu cestu povolilo, d) za svůj život posbíral Křen různé vědecké funkce a ocenění, jakých se však nedostalo Čelovskému, e) "zajistil si svoji pozici na Karlově univerzitě a v akademii věd" (str. 25), ovšem aniž by se Čelovského, "kolegy bloudícího cizinou", ujal (27).
   Možná právě tady lze objevit jeden z důvodu nesmiřitelné Čelovského zášti vůči Křenovi - a to ve spojení s Čelovského frustrací z toho, že po jeho návratu z kanadského exilu do Čech "historici se na mě dívali nedůvěřivě, většinou mě ignorovali" (29). Pokusy Čelovského upozornit na sebe byly marné, neboť "profesor Křen mě nechtěl na svém akademickém trávníčku, i když jsem byl již důchodce na cestě k životní osmdesátce" (31).
   Ergo, Bořivoj Čelovský si opatřil kopii svazku DOCENT, vedeného Státní bezpečností na Křena, a dal se do práce. Začal pitvat, co kde Křen řekl, kolik agentů StB na něj bylo nasazeno, ba dokonce pro něj - Čelovského - bylo snadné vyvozovat, co si Křen kdy myslel a jak se cítil. Paranoidních odhalení nashromáždil Čelovský hromadu - včetně toho, že prý Křenovým cílem "bylo získat politickou moc" (64)!
   Lze si položit otázku, zda by Křen nebo kdokoli jiný s takovým zaujetím, v takovém vytržení studoval spis, který měl založen u StB kdysi sám Čelovský. Ano, takový spis existuje a Čelovský, alias Red podle něj byl, na rozdíl od Křena a jiných, agentem StB. Leč tady všechno přece bylo jinak!
   Jak Čelovský cituje dva své příznivce z Ústavu pro soudobé dějiny, ve své knize Mé střetnutí s rozvědkou StB přece "věrohodně doložil, že kontakty s komunistickou tajnou policií byly od začátku řízeny kanadskou kontrarozvědkou, s níž se předem domluvil (sic!). Na konci své 'spolupráce' s StB dosáhl toho, že tehdejší rezident v Ottawě... byl v roce 1960 prohlášen kanadskou vládou za nežádoucí osobu a již nikdy se do Kanady nepodíval" (92).
   Skvělý úspěch spolupracovníka kanadské tajné policie! Lze si představit, že ubohý rezident se z takové rány už nevzpamatoval...
   A propos, pro Čelovského je samozřejmé, že vysvětlení jeho spolupráce s StB bude všeobecně akceptováno, zatímco u kohokoli jiného něco takového zásadně nepřipouští. Vlastně ne u kohokoliv. Čelovského selekce lidí, na které je třeba prstem ukázat a které je nutné zdiskreditovat, je zcela jasně determinována; nejde-li o ryze osobní vyřizování účtů, pak nastupuje militantní a fanatický antikomunismus jako základní metoda nazírání světa a společnosti.
   Kvůli ničemu jinému zveřejňuje Čelovský kopii svazku FALMER, který kdysi československá rozvědka vedla na Vojtěcha Filipa, jenž měl být jejím tzv. ideovým spolupracovníkem ("agent" byla jiná kategorie, tímto přídomkem se může pochlubit právě třeba Čelovský). Filip celou tuto záležitost již několikrát vysvětloval a existuje dokonce pravomocné rozhodnutí soudu v této věci. To však pro Čelovského nic neznamená. Filip je přece v čele KSČM a nadto místopředsedou Poslanecké sněmovny! "Nerad používám v akademické debatě policejní dokumenty", tvrdí však vážně Čelovský (41).
   Prapodivný kompilát pokračuje pasážemi, nad kterými čtenář (došel-li až sem) bezradně tápe, hledá-li smysl jejich zařazení do knihy. Po "případu FALMER" totiž následuje jakýsi seznam "komunistických generálů" (seznamy Čelovský miluje!), kteří ještě necelý rok po listopadu 1989 byli v armádě, což je podle Čelovského jedním z důkazů toho, že na pádu předlistopadového režimu "bylo příliš sametu" (176). Potom však přichází pravá perla, označená Čelovským - vedle svazku FALMER - za "patrně největší přínos k českým nejnovějším dějinám" (in Úvodem).
   Jedná se o faksimilia seznamů (!) někdejších příslušníků II. správy SNB, příslušníků StB v jednotlivých krajích a příslušníků pražské správy pisů a víz, kteří byli v únoru 1990 tehdejším ministrem vnitra odvoláni z funkcí a zařazeni do zálohy. Co s tím?
   Seznamy bývalých "estébáků" byly zveřejněny již před lety včetně jejich fotografií. Takže není vůbec zásluhou Čelovského, že lze se seznámit třeba s takovým "přínosem k českým novodobým dějinám", že kupříkladu jistá v té době devatenáctiletá nadstrážmistryně Vondrušková Michaela pracovala kdysi na správě pasů a víz! Tyto seznamy však tvoří více než jednu čtvrtinu celé knihy!!
   Následuje další odhalení: manželka historika (bývalého komunisty!) Michala Reimana byla také agentkou StB! Rovněž zde si lze položit otázku, čím je determinována Čelovského selekce. Například Antonín J. Liehm je pro Čelovského nic než "zkušený novinář" (22). Ale Liehm je přece také veden jako agent StB (TONDA)!
   Zřejmě proto, aby trochu oživil svůj jinak obtížně stravitelný kompilát (neboť jinak si tuto absurditu opravdu nelze vysvětlit), odměnil Čelovský čtenáře několika veselými zážitky z estébáckých análů. Třeba je pro Čelovského důležité především to, že estébáci v nich figurují jen jako opilci, zloději a asociálové. Obzvláště pikantní jsou třeba faksimilia dokumentů o tom, kterak jakýsi orgán Třoska mnoho pil a opilý udělal ostudu i v Kanadě, či jak se tři estébáci, zřejmě nevalné inteligence, opili v lednu 1956 kdesi ve Valdicích... Proti takovým budižkničemům měla nejen kanadská tajná policie věru snadnou práci!
   Závěrečné pasáže Slov do větru obsahují z hlediska osoby autora a poslání tohoto "díla" to nejdůležitější - Čelovského politické vyznání. Od něj lze totiž protáhnout červenou (nebo raději bílou? černou?) nitku celou knihou.
   Toto vyznání začíná od strany 437, kde Čelovský píše - o bratrech Mašínových, kteří jsou pro něj "národními hrdiny" (438). "Jak se může člověk podívat do zrcadla bez pocitu hanby, když myslíme na tři muže, kteří takřka jako jediní se odvážili aktivně bojovat se zlem; dnes se nemohou vrátit domů. Stydím se před bratry Mašínovými a Milanem Paumerem," píše Čelovský (468), a pokračuje: "Ještě složitější právní situace bratří Mašínů, kteří se chopili zbraně proti komunistické diktatuře... Kdyby každý z nás, kdo nosí na prsou odznak demokracie, učinil totéž, co bratři Mašínové, nebylo by komunismu ani přeryvu." (479)
   K tomu opravdu není co dodat.
   Muž, který tolik touží po akademických poctách a uznání, skončil jako výpomocný fámulus Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Jako prachsprostý denunciant, což ostatně není poprvé ani naposled, kdy je Čelovský tímto přídomkem častován. To nejlepší však, jak už to bývá, nakonec.
   Militantní, živočišný antikomunismus Čelovskému ani v nejmenším nebrání, aby občas nepublikoval - v komunistických Haló novinách! Čelovského zatím poslední příspěvek, pojednávající o jeho neúspěšné výpravě do Mnichova, otiskly Haló noviny 2. ledna 2006. Haló noviny, vydávané Komunistickou stranou Čech a Moravy. Stranou, v jejímž čele stojí Vojtěch Filip!

 

 

 
22. 04. 2006