Archív  
 
Poprvé a naposled
 

S prof. Janem Křenem jsem se setkal poprvé (a naposled) v roce 1999 v Hradci Králové na výročním zasedání českých historiků. U této příležitosti odmítl odpovědět mou otázku o jeho profesionální bezúhonnosti: „S dr. Čelovským nedebatuji.“

Slib mlčenlivosti mu dobře sloužil po sedm let. Když jsem v eseji o Křenově tvorbě zpochybnil některá přikázání jeho desatera, Křen uznal za nutné tento slib obnovit  bombastickým způsobem: „Tolik sebeúcty ještě mám, abych s Čelovským na této úrovni žádnou polemiku nevedl, /…/ i kdyby si na mě ještě vymyslel cokoli.“

Když pociťoval vodu v botách, snažil se patrně sjednat klid zbraní. Dostal jsem nejdříve fingovaný dopis od „studenta historie Masarykovy univerzity“. Jak se však záhy ukázalo, žádný David Tichý na této škole nestudoval. Poté jsem obdržel dopis od Matouše Bořkovce, studenta prof. Křena.

Mezitím se městem roznesla zpráva, že existuje osobní svazek, který na Jana Křena vedla StB. Začal jsem na své internetové stránce z tohoto dossier publikovat dokumenty a ohlásil knihu na toto téma (viz první část knihy Slova do větru, http://www.kosmas.cz/knihy/128958/slova-do-vetru/).

A konečně se prof. Křen vyjádřil. Vybral si pro to takřka neznámý internetový časopis lehce bulvárního střihu. Nejen že mluvil o Čelovského „nenávisti“ vůči němu, ale udělil mi dokonce pochvalu za práci o Mnichovu. Bohužel však zapomněl odpovědět na mé otázky, které jsem mu před časem položil v článku Historizace sudetoněmecké otázky (Literární noviny, č. 43/2004, na internetu je dostupný na stránce http://www.literarky.cz/?p=archiv&text=967).

Co dodat, odpověď čtenář najde ve zveřejněných archivních dokumentech ze svazku DOCENT, který StB vedla k Janu Křenovi.

 

 
15. 03. 2006