Archív  
 
Nechte toho - Ad: Lze lustrovat minulost?
 

Luboš Dobrovský a 16 jeho kolegů v otištěném dopise cituje Ferdinanda Peroutku z roku 1947, aby podpořili svoji argumentaci ve věci omezení přístupu k svazkům StB. Buď však neumí česky, nebo Peroutkův článek nečetli či jej jednoduše účelově zneužívají. Použitý citát sice skutečně pochází z Peroutkova pera a je také slovo od slova bezvadný. Je však naprosto hrubě vytržen z kontextu. Ferdinand Peroutka v článku nazvaném Nechte toho především varuje před pokusy komunistické strany očernit obraz hrdiny českého odboje prof. Vladimíra Krajiny na základě účelové výpovědi zatčeného gestapáka. Svazky StB naproti tomu nevznikaly z výslechů zatčených příslušníků tajné policie, ale naopak v době, kdy tu panovalo „přátelství se Sovětským svazem na věčné časy“. Nikdo také není po lednu 2005, kdy začal platit nový archivní zákon, na jejich podkladě policejně vyšetřován.

Peroutka v brilantním textu také paradoxně varuje před účelovým vytrháváním citátů a uvádí konkrétní příklad tohoto postupu. Svou úvahu uzavírá slovy: „Mezi citováním a lhaním není tu žádného rozdílu; tu lež sama bere do rukou citát jako nejodpornější svou zbraň. Lze už vymyslit jen jediný pokrok v této methodě: vybírat jednotlivá slova z vět a sestavovat z nich věty nové.“ Domnívám se, že za této situace je nejlepším řešením publikovat celý Peroutkův článek; navíc je, ačkoliv byl napsán v roce 1947, navýsost aktuální. Publikujeme ho proto níže. obrázek si laskavý čtenář jistě udělá sám.

 D. Tichý

*       *         *

 

Nechte toho

Ferdinand Peroutka, Svobodné noviny, 9. března 1947

 

Někteří lidé u nás osobují si právo přivazovat jiné k mučednickému kolu. Dávají pak pozor, zda-li oběť mlčí a snáší to s přívětivou tváří. Považují za své právo rozšiřovat jakoukoliv pomluvu; jestliže napadený pomluvu vyvrací – ať si dá pozor: on štěpí jednomyslnost národa. Bijí; jestliže dostanou ránu zpátky, jsou plni rozhořčení nad rváčem. Obviní národ, který za války zůstal doma, ze zbabělosti a z kolaborantství; jestliže se jim řekne, aby toho nechali, naříkají, že se ruší jednota domácího a zahraničního odboje. V tomto smyslu může ovšem i tento článek rušit národní jednotu.

         Komunistická „Tvorba“ napsala nyní: „Politická jednota domácích i zahraničních pracovníků byla slavnostně prohlášena presidentem republiky a bylo také jasně řečeno, že prvenství náleží odboji domácímu… Chceme vzíti v ochranu národní odboj, a to především odboj domácí.“ Konečně! Avšak – vzali již domácí odboj v ochranu nebo teprve hodlají vzíti? Jestliže již vzali, stokráte lépe by bylo domácímu odboji bez ochrany. Nestojí za mnoho ochrana, která se může zvrhnout až v ochrannou vazbu. Za nic nestojí prvenství, které je těžko unést se zdravými nervy. Nelze vysoko stavět jednotu, která dává jedněm bezmeznou volnost útoků proti druhým. Téměř každý už cítí, že se děje něco špatného. Ale navenek se mluví idealisticky…

         Bádání o historii odboje se nesmí zvrtnout v policejní vyšetřování, gestapáci nemají být považováni za hlavní historický pramen. Není slušno přepadat zatčené komisaře Gestapa nejdříve otázkami o vůdcích domácího odboje, kteří náhodou zůstali na živu a kteří jsou nyní prohlíženi ze všech stran jako podezřelá individua. Není důstojno dávat tak jasně najevo těm padlým démonům, jak rád by se Čech Čechovi dostal na kobylku. Zmínil jsem se již o porevolučních osudech dr. Krajiny, jednoho z největších hrdinů odboje: jeho postavení se rovnalo postavení u mučednického kůlu. Bude-li libo, můžeme na jeho případu názorně vyložit zvláštnosti ochrany, jež se poskytuje domácímu odboji. Za žádnou cenu nesmějí věci dospět tak daleko, že se ocitáme v blízkosti falešných protokolů. Je zatčen jeden z hlavních komisařů Gestapa, což znamená jeden z hlavních vrahů českého národa. A hle, z žaloby proti němu zmizela i sama známá jména českých vlastenců, které uštval k smrti, které přivedl na popraviště. Domácímu odboji bylo přiznáno prvenství, ale před soudem nemají vrahovi zaznít do uší jména hlavních jeho obětí. Proč? Šetříme jeho nervů – nebo čí nervů šetříme?

         Celý tento nesmysl musí mít přece nějaký smysl. Tyto pochyby nemohou být bezcílné. Jediným pravděpodobným vysvětlením je, že domácí odboj má být násilně vměstnán do rámce jedné theorie, že, jako na Prokrustově loži, hned má být natahován, hned zase má být zuráženo vše, co přečnívá. Cílem je dokázat, že domácí odboj má být veden a dělán jedinou stranou. Dokud bude působit tento úmysl, dotud není – přes všechny slavnostní řeči – možno žádné bratrství v odboji. Dotud také nebude objevena žádná pravda o odboji.

         Ale existuje i jiný způsob, jak stavět k mučednickému kolu. Tu jsou mučícími nástroji citáty. Vyloupněte z dvacetiletého díla novinářova dvacet úryvků, zbavte dvacet vět souvislosti, od nichž byly zasazeny, zamlčte, co bylo předtím a co potom, a uděláte přívržence agrárníků z muže, jenž proti nim bojoval, dokážete, že žádný demokrat nechápal znamení doby a že jen komunisté je chápali, osvětlíte, že všichni byli zbabělci mimo ty, kteří zemřeli nebo uprchli. A mimo ty ovšem, jimž legitimace jedné strany dává právo na všechny zásluhy.

         Tato methoda citátů se zakládá na správném přesvědčení, že nikdo nebude hledat v novinách za posledních dvacet let, aby se ujistili, zda citáty byly vybrány loyálně. Počítá s tím, že pro mnohé je svět teprve od včerejška, spekuluje s mládeží, která s osmnácti lety obdržela volební právo, ale žádné vědomosti o minulosti, s těmi, před nimiž pro jejich neznalost lze věci postavit na hlavu. Nikdo se ovšem nebude probírat novinami od roku 1921, kdy citáty začínají. Ale osvětleme ušlechtilost a jemnou vynalézavost methody aspoň na jednom příkladu, kdy text zajisté ještě je přístupný. Novinář je obviněn, že v dubnu 1939 napsal k Hitlerovým narozeninám oslavný článek. Je citováno, že napsal: „Z německého vůdce národa se stává vůdce národů.“ Zajisté to novinář napsal a zajisté to byla pravda. Španělé, Italové, silné vrstvy ve Francii, v Norsku a Holandsku přijímaly tehdy hitlerovskou ideologii; hitlerismus přestupoval německé hranice, stával se zjevem mezinárodním. Avšak muž, jenž pořídil citát, citoval jen úvodní větu článku a vynechal všechno ostatní; vynechal, že novinář, přecházeje k poměru k českého národa k Hitlerovi, napsal dále, že, ať čímkoli jinak je Hitler, není vůdcem českého národa, poněvadž český národ má již své vůdce a má své klasiky, k nimž se vždy bude vracet pro poučení: „Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec“; má své místo v germánské Walhalle, ale nemůže být postaven do Slavína: Hitler je kvintesence německého způsobu myšlení a cítění; i po 15. březnu 1939 Čech zůstává Čechem a Němec Němcem: „národní vůdcové mohou vyrůstat vždy jen s vlastní národní půdy“, - To tedy ve skutečnosti napsal novinář v dubnu 1939, a emigrant ovšem nikdy nepochopí, že to znamenalo tehdy to napsali. Ten, kdo použil citát, nevynechal nic víc než jen celý smysl článku. Není to – podlé? Ostatně to je jen řečnická otázka. Ovšem že je to podlé. Mezi citováním a lhaním není tu žádného rozdílu; tu lež sama bere do rukou citát jako nejodpornější svou zbraň. Lze už vymyslit jen jediný pokrok v této methodě: vybírat jednotlivá slova z vět a sestavovat z nich věty nové. Tak vypadá bádání o domácím odboji, je-li vedeno pomocí citátů. O nic lépe, než je-li vedeno pomocí SNB [Sbor národní bezpečnosti], ZOB [Zemský odbor bezpečnosti], OBZ [Obranné zpravodajství]. A tak týž článek je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve mu ho přečte komisař Gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci, ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům. Jak je možno tak lhát a nestydět se? Dokud se bude užívati takových method, dokud i zde bude vládnout stranický macchiavelismus, dotud nebude odboj národu tím, čím mu má být, posilující vzpomínkou, nýbrž skříňkou Pandořinou, z níž se na všechny strany rozlézá zlo.

         Je možno, že v srpnu 1939, několik dnů před svým zatčením, napsal novinář jako poslední svůj vzkaz článek, ve kterém, jak citátor praví „varuje před nepředloženými činy v boji proti okupantům“. Vskutku nemá novinář čeho litovat a vskutku bylo třeba varovat. Byla tehdy u nás zvláštní nálada: lidé věřili, že se válka skončí za několik týdnů, a  bez rozmyslu se hrnuli do nebezpečí. Nevěděli, čeho je hitlerismus schopen; nedbali ve svém nadšení ani nejprimitivnější opatrnosti; zakládali si kartotéky spiklenců. Bylo třeba je upozornit, že stojí před bojem, jehož krutost si nedovedou představit. Bylo třeba  varovat se obětí zbytečných. Ta skutečnost, že sovětské Rusko právě uzavřelo s Německem smlouvu, ukazovala, že válka bude dlouhá a že nemá smyslu již nyní se připravovat na to, o čem někteří snili: na rozhodný úder.

         Ale ať tak či onak: někdo má právo kritisovat, někdo nikoliv. Mezi ty, kdo v tomto případě práva na kritiku nemají, počítáme členy strany, která v téže době, od srpna 1939 až do června 1941, hlásala mnohem více než opatrnost v národním odboji: která hlásala neúčastnit se ho. Má-li se o odboji mluvit se všech stránek, pátrá-li se ve všech koutech, musí být také o tom promluveno. Bylo také nařízeno, aby se dbalo toho, zda někdo odmítal vstoupit do naší zahraniční armády? To, jak známo, bylo stanovisko komunistů až do června 1941, kdy bylo napadeno Rusko. Je-li opatrnost přečin, toto je horší přečin. A kdo sám se ničeho neúčastní, nemá práva kritisovat opatrnost toho, kdo se ho účastní. Do roku 1941 byla pro komunisty válka proti hitlerismu imperialistickou válkou, jíž je třeba se vyhýbat. Obdivovali jsme, jak, odříkávajíce formuli o imperialistické válce, dovedli zůstat nehybní nad úzkostí národa a  nad bojem, který již začal. Nemohli jsme chápat, jak tento boj národa o život mohl být vydáván za součást imperialismu. Něco je možno a něco není možno. Žádným násilným a drsným bádáním nelze předělat tuto kapitolu našeho odboje a vpravit do ní něco, co v ní není: vedoucí účast komunistů do června roku 1941.

         Opravdu – nechte toho.

 

 

 

 
05. 12. 2005