Archív  
 
Havel a "emigranti"
 

      Ač pocházíme  ze stejného pytle, je mezi námi tlustá čára. Zdá se, že my, „emigranti“,  jsme v cizině byli ocejchováni želízkem, které nám navždy zabraňuje se znovu stát plnoprávnými členy hlavního kmene. Václav Havel tuto čáru viděl a ještě ji zesílil:

      „O každé emigraci je známo, že podvědomě konzervuje ty projevy národního života, které existovaly v době, kdy opouštěla zemi. V souvislosti s poúnorovou emigraci jsme se tím málo zabývali. Základní situace, ze které odcházeli – to jest buď je komunisté vyhnali, nebo před nimi prchli – je v nich konzervována natolik, že nejsou s to velkoryse transcendovat  historii svého vlastního konfliktu se státem“.

     
Ferdinand Peroutka  jako by slyšel Havla, odpověděl: „Kdo opustí vlast, aby se měl jinde lépe,  je emigrantem. Kdo odejde z domova poněvadž mu byla vzata možnost  žít  svobodně a podle svojí víry,  je exulantem.. My jsme exulanti.“

      Sám jsem na své kůži zakusil tuto národní dichotomii. A musím doznat, že  čas nesrovnává různice mezi námi, naopak se zdá, že propast mezi námi je širší a hlubší.

      Havel má tentokrát pravdu: My, utečenci z roku 1948, nejsme skutečně schopni přizpůsobit se tomu, co komunisté udělali z Masarykova státu a Komenského národa.  Nejsme ochotni zapřít nic z toho, pro co jsme odešli a v co jsme takřka  po půlstoletí doufali, totiž že národ transcenduje bezpráví hodnému žití.“Viz Bořivoj Čelovský, „Emigranti“, Dopisy uprchlíků z prvních let po „Vítězném  únoru“ 1948. Tilia, 1998.

 
16. 08. 2005