Archív  
 
Monumentální dílo
 

 

Jaroslav Čvančara, HEYDRICH. Praha, Gallery 2004, 328 s.

 

Když jsem před minulými Vánocemi otevřel doručený balík, našel jsem v něm knihu nazvanou HEYDRICH. Divný dárek k Vánocům. Nezvyklé rozměry knihy (velikost 25 x 33 cm, hmotnost téměř 3 kilogramy) však vzbudily mou zvědavost a začal jsem v ní listovat. A hned jsem autorovi blahopřál k této „monumentální“ práci.

Padesátník Jaroslav Čvančara není profesorem Karlovy univerzity ani členem Historického klubu, ba není ani historikem. Jeho odpověď na zvědavé otázky zní: Jsem Žižkovák! Kromě toho, či spíše hlavně, je Čvančara muzikant, hraje na banjo (a hned vysvětluje, že je to americké banjo s pěti strunami, což je u nás rarita) a je vedoucím hudební skupiny Taxmeni, kterou založil v roce 1970. Skupina se soustřeďuje na moderní country, odnož bluegrass a má za sebou více než pět set vystoupení, řadu z nich v zahraničí. Vydala také četná alba a CD.

Hudební výchovu dostal Čvančara od žižkovských „chuligánů“, kytaristů, kteří za totalitního režimu vyhrávali na lavičkách v parku. Svou sběratelskou vášeň k obrázkům má po otci Františkovi a jeho bratru Ferdinandovi, kteří je už v době, kdy se „obrázky začaly pohybovat“, náruživě sbírali, až se vypracovali na známou půjčovnu němých filmů.

Na hudebníka, který strávil půl života na pódiu, je Jaroslav osobou nanejvýš skromnou, až plachou. Svědčí o tom jeho kniha TAXMENI aneb hledání country Grálu (2000), která vypráví o historii skupiny, v níž jeho postava sotva figuruje.

 

Čvančarův HEYDRICH je kniha, jejímž médiem jsou obrazy, nikoliv abeceda. Tento způsob psaní historie se těšil oblibě už před dobou faraónů, byl mu blízký i Komenského Orbis pictus. Čvančarova metoda se však od ilustrovaných historií přece jen poněkud liší. Autor si vybere objekt své práce, velmi úzce jej definuje a pak „fotografuje“ ze všech možných stran a úhlů. Nutno zdůraznit, že jde o dílo eminentně historické, nikoliv o fikci. Tedy jen dobový materiál je přístupný. Bohužel, tato metoda se dá použít jen ve zcela zvláštních situacích a jen v době, kdy je k dispozici vhodná technologie. V případě Čvančarovy knihy jde o biografii Reinharda Heydricha, hlavně o jeho osmiměsíční činnost v „prostoru Böhmen und Mähren“. Stovky fotografií ilustrují tuto relativně krátkodobou činnost, další stovky patří jeho nepřátelům, zejména příslušníkům domácího odboje, jejich mizernému životu v lesích a Heydrichových žalářích a sekyrárnách.

Nashromáždit dobový materiál je jedna věc, ale uspořádat jej takovým způsobem, aby vznikl věrný obraz lidí a jejich činností, to je neuvěřitelně nesnadné. Čvančarovi se výtečně podařilo popsat třeba psychopatologický duch SS detailem blyštících se jezdeckých bot pánů oficírů a nafouklé rajtky pana K. H. Franka. Anebo sotva by šlo lépe popsat slovy Háchovo pokorné služebnictví, když se klaní ne Hitlerovi, nýbrž jeho bustě.

Lze předpokládat, že obrázková historie má lepší šanci přežít věky než historie psaná abecedou, právě tak jako historie založená na elektronických záznamech patrně přežije historii obrázkovou.

Čvančarův HEYDRICH je o stupeň výše než jeho předešlé dva svazky historie česko-německých střetnutí za německé okupace českých zemí. Oba nesou titul Někomu život – někomu smrt, s podtitulem Československý odboj a nacistická okupační moc. Zachytily první dvě období okupace (1939–1941, 1941–1943) a nyní autor plánuje svazek čtvrtý, jímž hodlá tuto tragédii českého národa uzavřít.

Nevím o knize, která by popsala historii německé okupace českých zemí lépe, než tyto tři Čvančarovy knihy. A když si uvědomíme, že autor není historik ani příjemce peněz daňových poplatníků, zaslouží si tento obří výkon ten největší plíšek, jaký náš prezident rozdává.   

 

                                                                                                   

 
23. 08. 2005