Archív  
 
Fenomén Křen
 

         

Po čtyřiceti letech v cizině jsem váhal vrátit se domů; považoval jsem sametovou přikrývku za příliš hrubou. Vlídně jsem byl přivítán jen spolužáky z gymnázia - historici se na mě dívali nedůvěřivě. Jedna levicově naladěná historička mne po přečtení mých Politiků bez moci, knihy, v níž jsem kritizoval některé exilové politiky, překvapila: „Já věděla, že jste náš.“

Tato stratifikace se opakovala téměř každodenně.

 

Jeden student historie zlostně reagoval, když jsem jej přistihl při  očividném podvodu: „Uvědomte si, prosím, že my zde jsme prošli také určitým vývojem, a přestaňte nás, prosím, považovat za právě ze stromu slezlé.“ Tato příhoda mně naznačila, že to největší stratum tvoří lidé, kteří prošli tuhým životem a pro něž přežít půl století bylo prvním  a jediným přikázáním. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem byl na tuto situaci špatně vyzbrojen.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

V roce 1997 jsem napsal v knize Mnichovský syndrom kapitolu „Český historik Jan Křen“, v níž jsem mj. načrtl jeho komunistickou minulost. To vyvolalo hněvivou reakci a lavinu

nadávek, jakoby z úst stěhováků klavírů a nikoliv profesorů Karlovy univerzity. Ale ani jedinou odpověď na mé otázky. „Sebeúcta“ bránila Janu Křenovi se mnou debatovat. Jeho obránci dodržovali tuto strategii do puntíku.

 

Uvědomil jsem si, že metodu tichem doporučují advokáti svým klientům, když už nemají nic lepšího a dochází jim argumenty…

 

Štěstí padne tomu, kdo má pravdu, říká staré čínské přísloví. Já musím mít pravdu, protože mám štěstí. Před několika měsíci jsem z archivu MV  získal objemnou kopii osobního svazku s krycím jménem „Docent“, který Státní bezpečnost vedla k Janu Křenovi dlouhých patnáct let.

 

Ztratil jsem několik nocí spánku studováním těchto 1 600 špatně čitelných listů, nekvalitně ofotografovaných stránek z  mikrofiší. Tyto dokumenty se vztahují k letům 1972–1987, což mne nakonec přivedlo k rozhodnutí soustředit se na Křenův pobyt v Brémách. Navíc jsem o něm již v minulosti stručně psal; tehdy ovšem pouze na základě sekundárních pramenů. Nyní jsem mohl studovat události z první poloviny osmdesátých let nepoměrně podrobněji.

 

-o-o-o-o-o-

 

Poprvé jsem se setkal s Křenovým jménem v roce 1993, když jsem mu psal z Kanady jako redaktorovi Českého časopisu historického (ČČH). Jeho jméno jsem znal jako autora knihy Do emigrace. – Buržoasní zahraniční odboj. Prof. Křen také věděl o mé existenci, neboť vícekrát citoval z mé knihy o Mnichovské dohodě. Prosil jsem ho o uveřejnění recenze biografie kněžny Hohenlohe, přičemž jsem poukázal na dluh ČČH vůči mně, když v roce 1960 na rozkaz strany Antonín Šnejdárek * devastoval mou práci o  Mnichovské dohodě.

 

*  Křenův přítel, společně se v Miláně zúčastnili II. kongresu historiků odboje v roce 1961.

 

Na  dopis jsem nedostal odpověď  a na celou věc jsem brzy zapomněl.

 

Dvě léta nato jsem však při listování v ČČH našel recenzi knihy Hohenlohe, podepsanou Josefem Harnou, flexibilním historikem, o kterém jsem jednou napsal, že se šarmem zedníka přestal klást cihly červené a přes noc začal klást cihly bílé.*

 

* Josef Harna byl v letech 1969 – 1990 vědeckým pracovníkem Historického ústavu ČSAV, po r. 1990 postupně dostoupal na stejném ústavu až na místo vedoucího oddělení českých dějin 20. století, současně člen redakce ČČH.

 

Navíc, Josef Harna s klidem sepsal dějiny Masarykovy republiky, přičemž 15 000 výtisků svědčilo o jeho přímo obdivuhodném autorském věhlasu. Harnova recenze životopisu kněžny Hohenlohe ovšem nesla všechny známky „vraždy na objednávku“. (Viz příloha 1)

 

 

Začal jsem mít podezření, že na mne v Česku někteří historici s otevřenou náručí nečekají.

 

Jan  Křen, ve stejném roce jako já (1960), uveřejnil svou knihu o Mnichovu. Jeho „Mnichovská zrada“ dělá dojem, že byla napsána krajským tajemníkem strany. A také si zasloužila jen pozornost Rudého práva.

 

Napsal jsem do ČČH o historii svého Mnichova. Upozornil jsem, že recenze německého vydání byla v ČČH uveřejněna před 40 lety, že tato osmistránková recenze byla psána na pokyn strany  Antonínem Šnejdárkem, a že podle toho tato recenze taky vypadala. Německé vydání bylo rychle rozprodáno a v české republice se nacházel po léta jen jediný výtisk. Medievalistovi prof. Františku Šmahelovi, který byl hlavním redaktorem ČČH nevadilo, že české vydání je podle všech znalců stále ještě platné, že kniha požívala a požívá v cizině reputaci, kterou ve své době neměla snad žádná česká vědecká kniha.* Nevadilo mu také, že jsem daroval českým veřejným knihovnám 300 výtisků.  Oficiální časopis českých historiků se o vydané knize odmítl zmínit, byť jen v krátké anotaci.

 

* Viz příloha 2 – recenze

 

Prof. Šmahel odmítl uveřejnit zprávu o českém překladu mé  Mnichovské dohody se slovy, že ČČH prý nerecenzuje „staré“ knihy.

 

Začal jsem se ptát, zda na mne neleze paranoia.

 

V roce 1997 jsem navštívil ředitele Ústavu pro soudobé dějiny dr. Viléma Prečana. Při kávě ho napadlo zavolat svého přítele prof. Křena: „Honzo, víš kdo sedí v mé kanceláři? Velký Čelovský!“ Tato slova zůstanou v mé paměti až do mého posledního dne. Po návratu do Kanady jsem telefonoval dr. Prečanovi v jakési záležitosti; při této příležitosti Vilém Prečan poznamenal, že se mu zdám být v dobrém zdraví a dodal: „Radil bych Vám, abyste zůstal v Kanadě a nevracel se do Česka, Kanada je pro Vás zdravější“. To již asi věděl, že jsem sbíral materiál pro knihu o politickém životě části české inteligence.

 

Nyní jsem si byl jist: prof. Křen mne nechtěl na svém akademickém trávníčku, i když jsem byl již byl důchodce na cestě k životní osmdesátce.

 

                                    -o-o-o-o-                            

 

Když jsem uveřejnil Mnichovský syndrom, ve kterém jsem věnoval Janu Křenovi jednu kapitolu, vypuklo otevřené  nepřátelství. Deník Právo doporučoval dva diazepamy každému, kdo má odvahu číst mé „satanské“ kapitoly. 

 

Při studiu podkladů pro Mnichovský syndrom jsem objevil, že Jan Křen byl odchovanec komunismu v mnohem větší míře, než jsem tušil. Dočetl jsem se z jeho spisů a ze spisů jeho nerozlučného přítele Dr. Václava Kurala, že nejen přepisoval Palackého historii českého národa, ale že po určité době dělal totéž na druhé straně barevné škály. Kdyby se zabýval historií, budiž. Ale Křen zneužíval historickou vědu pro své politické cíle: nejdříve pro diktaturu proletariátu, pak pro komunismus s lidskou tváří, nato si zadal s „normalizací“, pak s Chartou 77 a nakonec se sametovou revolucí a demokracií.

 

Čtenář si zajisté povšimne, že ve všech úsecích svého plodného života byl prof. Křen vždy „na špici“: zářivé světlo na Vysoké škole politické ÚV KSČ (měl lví podíl na „dějinách“ KSČ, které vyšly v roce 1961); prominentní člen v Československém výboru pro dějiny protifašistického odboje a ve výboru pro dějiny národně osvobozeneckého boje; předseda v Městském výboru Národní fronty v Praze a působení v pražském Městském výboru KSČ, osobní rozhovory s ministrem vnitra Obzinou a s místopředsedou vlády Colotkou v první polovině osmdesátých let, poté poradce Václava Havla, český předseda česko-německé komise historiků, hlavní guru na všeliké otázky německé… a první Čech vyznamenaný Velkým křížem za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německé.

 

Jelikož ani prof. Křen nestačí na vše sám, pomáhají na důležitých místech jeho  kamarádi. Příkladem je Dr. Kural, člen česko-německé komise historiků a paradoxně také čestný předseda Klubu českého pohraničí, či jeho nástupce prof. Jiří Pešek, ředitel Katedry německých a rakouských studií FSV UK. Prof. Křen a jeho druzi měli na počátku devadesátých let pražské historické instituce v hrsti.

 

Nedávno Bohumil Doležal vtipně napsal, že „leckdo může být – z ryze odborného hlediska – zvědavý například na to, jak se panu profesorovi coby signatáři Charty 77 právě v letech hluboké normalizace podařilo odjet na roční odbornou historickou stáž v Brémách a po roce se vrátit zpátky: to je totiž výkon hodný Davida Copperfielda a zaslouží si proto být vědecky pojednán“. Doufám, že má studie minimálně na tuto otázku odpoví.

 


 

Příloha 1

 

Slovenská historička Bohumila Ferenčuhová ukončila svou obsáhlou recenzi slovy: „A čo povedať na záver? Prečítala som Čelovského bohatú knihu pod zorným uhlom životnej stratégie jednej vitálnej ženy počas dejinných katakliziem 20. storočia. Zostáva mi pripomenúť, že pozorný čitateľ  v nej najde ešte vela iných na tomto mieste nespomenutých tém a pohladov.“

 

Životná stratégia jednej ženy a dejinná pasca 20. storočia“, Slovo,  49/2004.

 

 

Přední znalec  českých soudobých dějin prof. dr. Rudolf Kvaček z Karlovy univerzity charakterizoval biografii kněžny Hohenlohe: „Čelovský dokázal si mimo jiné založit na knihu, kterou mám obzvlášť rád. Považuji ji za strhující dílo i literaturu faktu, odbornost se v ní spojila s umným literárním zpracováním. Zaujala mě neobyčejně také proto, že její ústřední figura mě velmi zajímala a neměl jsem možnost  poznat ji dostatečně. ´Pila mi krev´- byla dobrodružkou mimořádných společenských a politických styků, ženou bez skrupulí a zábran. Mihla se ostatně i mnichovskou historií. Mluvím o té ženské von Hohenlohe, a o Čelovského knize tak nazvané. Dodnes nepochopím, že se alespoň na jistý čas nestala pozitivním bestsellerem. Neměla reklamu, nebylo nikoho v médiích, kdo by pochopil, co kniha obnáší a přináší, o čem všem z dějin 20. století vypovídá. Žádoucí rezonanci, a stálou, ještě může získat, sáhněte po ní vy, kteří ji dosud neznáte, a dávejte o ní vědět, až – určitě zaujati – dočtete.“

 

 

 

Příloha 2

 

Recenze Čelovského knihy Das Münchener Abkommen von 1938:

 

„Nová analýza příčin Mnichova  z pera Dr. Čelovského je především příspěvkem k diplomatické historii. Ve srovnání s knihou Wheeler-Bennetta a jinými knihami proniká hlouběji do složité hry mezinárodní politiky, v které byly Československu určeny úlohy pasivního partnera, obhájce a nakonec obětního beránka. Jeden z hlavních autorových příspěvků spočívá v jeho přesvědčivém poukázání na to, že osvobození německy mluvících obyvatel Československa, které Hitler vyhlašoval do světa za svůj hlavní cíl, bylo ve skutečnosti jen kulisou zakrývající jeho mocichtivost. Jak Čelovský píše (s.124), česko-sudetoněmecký antagonismus ztratil v Hitlerových plánech svůj místní charakter a stále více se stával problémem světovým.“

Otakar Odložilík, Journal of Central European Affairs, leden 1959, s. 439-441.

 

„Pro nás je důležité, že tato kniha, ačkoli vyšla z řad našeho demokratického exilu, nezastává nějaké úzké hledisko a stanovisko československé nebo exulantské, ale že se masarykovsky snaží najít pravdu, padni komu padni. /…/ Závěrem bychom mohli říci, že je to snad nejzajímavější a nejhodnotnější kniha, která za více než deset let vyšla z řad našeho nynějšího exilu.“

 

Jaroslav Dresler, České slovo (Mnichov), 12.12.1958.

 

„Je třeba přiznat, že i o Čelovském, skvělém, mladém a opravdu vědeckém historikovi, platí, že žádný prorok není ve své vlasti slavný. Knihou Das Münchener Abkommen von 1938 udělal více práce, než všechny exilové spolky a společky dohromady.“

 

Josef Josten, Čechoslovák (Londýn), 13.3.1959.

 

„Tato výborná studie poskytuje nový výhled díky svému metodologicky solidnímu výchozímu bodu, totiž, že autor (českého původu) zahrnul do ní celou evropskou scénu, a také díky tomu, že použil obrovské množství pramenů a studií. /…/ Celkově řečeno, tato studie je dostatečně nezaujatá, aby vyhověla vysokým nárokům vědecké práce.“

 

International Review of Social History, sv. III (1958), s. 330.

 

„Nechci naléhat: Ale v jistém ohledu jste pro tuto diskusi nepostradatelný, totiž jako první český historik, který přinesl základní interpretaci /mnichovských/ událostí, která je dodnes platná.“

 

Přednosta Collegia Carolina prof. Dr. Ferdinand Seibt (Mnichov) B. Čelovskému (Ottawa), 8. 7. 1988.

 

„Zdaleka nejvýznamnějším historiografickým příspěvkem /čs. exilu/ ke sledované politice ovšem byla práce vzniklá vlastně mimo hlavní struktury čs. Demokratické emigrace. Byla jím rozsáhlá monografie tehdy mladého historika Borise Čelovského Das Münchener Abkommen von 1938, vydaná v r. 1958 ve Stuttgartu. Na základě  všech tehdy dostupných tištěných i archivních pramenů, ale především řady svědectví na Západě žijících diplomatů a politiků, v ní autor popsal podrobně celou československou zahraničněpolitickou aktivitu již od německého vpádu do demilitarizovaného Porýní, přičemž jeho vylíčení vlastních diplomatických jednání provázejících kritické září zůstalo dodnes jedním z nejdůkladnějších kritických zpracování této tématiky.“

 

Jindřich Dejmek, „Československá zahraniční politika 1919-1938: pokus o historiografickou bilanci“, Reflexe dějin první československé republiky v české a slovenské historiografii (Praha, Historický ústav AV ČR, 1998), s. 115.

 

„Posílám Vám starý článek, který jsem původně napsal do samizdatových Historických studií. /…/ Při jeho psaní jsem se tehdy opíral o Vaši vynikající knihu Das Münchener Abkommen von 1938, která se mi náhodou dostala do ruky už v roce 1958 a kterou jsem pokládal tenkráte a pokládám i dnes za nejdůkladnější a nejserióznější zpracování mnichovské problematiky v naší i světové historiografii.“

 

Prof. Dr. Koloman Gajan (Praha) B Čelovskému (Ottawa), 14. 1. 1999.

 

„Dr. Borisi Čelovskému, v hluboké úctě k jeho dílu, s uzarděním za tento složitý mladistvý text.“

 

Robert Kvaček věnuje svou knihu „Osudná mise“ (Praha 1958)

B. Čelovskému.

 

 

 

 
13. 12. 2005