Archív  
 
Jan Křen, český historik
 

V roce 1995 prezident Václav Havel blahopřál Janu Křenovi k jeho pětašedesátým narozeninám  vlastnoručním dopisem:

Vážený pane profesore, milý příteli,

jsem rád, že se mohu připojit k mnoha Vašim přátelům, kolegům a žákům, kteří Vám tímto sborníkem blahopřejí k Vašim 65. narozeninám. Také já si velmi vážím Vaší celoživotní vytrvalé práce, a to nejen na poli historické vědy. Neméně cenný byl i Váš občanský postoj v dobách zlých, v srpnu 1968 a později v nezávislém českém duchovním životě. Vaše působení je dnes obecně známo a uznáváno pro fundovaný a kritický přístup k nejbolestivějším kapitolám česko-německých vztahů. Jako historik a intelektuál přinášíte do veřejné debaty věcnost, poučenost a kritický nadhled – s prostotou, vkusem a elegancí Vám vlastní.

Váš Václav Havel


      Prezident si váží Křenovy celoživotní práce na poli historické  vědy a obdivuje  jeho vkus a eleganci,  které přinesl do veřejného života. I když u těchto slavnostních příležitostí se nadsázka  toleruje, neměly by se překročit hranice slušnosti.

     
Pražský rodák (1930) Jan Křen se stal členem KSČ jakmile to bylo legálně možné, v šestnácti letech. V roce „vítězného února“, kdy tisíce nekomunistických studentů bylo z našich vysokých škol vyhozeno, začal svá studia na Vysoké škole politických a hospodářských věd, pařeništi komunistických kádrů. Po skončení studia přednášel až do roku 1969 historii na Vysoké škole stranické, posléze Vysoké škole politické ÚV KSČ jako asistent, poté jako docent a konečně jako vedoucí katedry dějin ČSR. V roce 1963 byl Křenovi přiznán titul PhDr. a CSc.; a  v roce  1969  titul  Dr Sc.

     
V době doznívání Pražského jara působil krátce jako vědecký pracovník Kabinetu kulturních dějin Filozofické fakulty UK. V roce 1970 byl pro svou účast v komunistickém reformním hnutí vyloučen z KSČ  a byl na něj uvalen zákaz výkonu povolání. Od roku 1970 pracoval jako dělník a v pozdějších letech byl vydavatelem samizdatu Historické studie. Spolupracoval s disentem a byl  signatářem Charty 77. Po listopadu 1989 Křenův život začal být ještě plnější než před Pražským  jarem. V roce 1990 obdržel profesuru na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, v roce 1991 založil na fakultě sociálních věd Centrum pro dějiny německy mluvících zemí, které se v roce 1993 změnilo na Institut mezinárodních studií.

      V jediné historii českého poválečného dějepisectví je Křenovo stěžejní dílo popsáno jako „ještě v komunistickém zajetí“.   

Křen se stal předsedou Historického klubu (1993-1996), předsedou oborové rady Grantové agentury UK, členem vědeckých rad Historického ústavu  AV ČR, předsedou akreditační komise vlády ČR, redaktorem Českého časopisu historického etc., etc.. Kolegové ho poctili vydáním sborníků k jeho 65. a 70. narozeninám.

     
V roce 1990 byl jmenován spolupředsedou nově ustavené Společné komise českých a německých historiků, organizace, jejímž byl hlavním architektem. Akademie věd ČR mu udělila Palackého medaili. Z německé strany se mu dostalo pozoruhodného uznání: byl  jako jeden z několika málo  Čechů přijat za člena sudetoněmeckého Collegia Carolina v Mnichově a Historické komise sudetských zemí  v Heidelbergu. V roce 1996 obdržel Goetheho medaili a v roce  2000 president Spolkové  republiky Křena vyznamenal Velkým křížem s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo; a současně se stal členem správní rady Česko – německého fondu budoucnosti.  Při této příležitosti si Křen pochvaloval: „V našich vztazích s Němci platí slavné ´Nemusíme se milovat, stačí když spolu budeme  dobře vycházet.‘  Myslím si  ale, že  nikdy to nebylo tak dobré  jako v posledních deseti letech.“ 

 

                                            o-o-o-o-o-o-o

      Jan Křen byl od raného mládí přesvědčeným členem strany. Studium historie  ve škole, kde doktrína a stranická loajalita soutěžily s mediokritou, jakoby tuto víru ještě upevnilo. Ústřední výbor  KSČ mu pak svěřil úlohu nad jiné delikátní; Křen se stal strážcem minulosti strany a  jejích vůdců. Brzy prokázal, že si tuto důvěru zaslouží.                                                            

      Křenovy historické práce se zabývaly nejen žádoucími tématy, ale byly také psány v žádoucí tónině. Strana se mohla cítit právě tak bezpečná s rafinovaným Janem Křenem, PhDr. DrSc. jako se soudruhy, kteří  se honosili  „dělnickým“ doktorátem. Mladý Křen, nadán očividnou inteligencí, břitkým perem a osobním šarmem, si rychle sjednal místo mezi vědeckými pracovníky strany,  Ladislavem Štollem, Zdeňkem Nejedlým, Václavem Králem,ájkem Vladimírem Sojákem…

     
Jiří Pešek, Křenův žák a chráněnec, nazývá jeho předsrpnovou kariéru „levicovým okouzlením“.  Anebo, byl Křen spíše jedním z  „fanatických mladíků,“  kteří v padesátých letech „soudili, že z celé historie mají cenu  jen dějiny dělnického hnutí a KSČ a že nejdůležitější pro poznání dějin je naučit se marxismu-leninismu“, jak to napsal Jaroslav Mezník.  Křen nerad mluví o  svém dvacetiletém okouzlení.   když není vyhnutí, volí lehký tón: „Existuje přísloví, že kdo není  ve dvaceti revolucionář, nemá  srdce, kdo je revolucionář ještě ve třiceti, nebo čtyřiceti, nemá rozum. Co mi leží dodnes těžce na duši, je těch dvacet let, proměna ze srdce  do rozumu. Bude to dneska znít divně,  ale jsem velmi vděčný sovětské invazi: ta člověka přesvědčila, že už to asi nepůjde.“ Přísloví  často kulhají. Po roce  1948 revolucionáři byli buďto v Jáchymově nebo v exilu a nikoliv na Vysoké škole stranické. A nepotřebovali sovětskou invazi, aby  rozeznali oč jde.

     
Křen  jako asistent na Vysoké stranické škole neměl příliš široký horizont. Psal o „vykořisťování zemědělských dělníků kulaky na české vesnici,“ o jejich „vysvobození“ stranou, i o  „mrvovství“ žlutých odborů.   Měl také opravdovou  starost o budoucnost strany, neboť neviděl okolo sebe  dostatek mladých lidí. „Stranická propaganda“,  psal v roce 1962, „se nutně  musí obracet k mladší generaci /…/. Je třeba vyzvednout přitažlivé hrdinské postavy naší strany, které musí být pro mládež živým příkladem, hlavně však je nutné akcentovat masové hrdinství prostých členů strany.“     Poklonil se vedoucímu mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bohuslavu Laštovičkovi: „Práce dr. Laštovičky /…/   plení celou tuto houšť výmyslů, polopravd a legend“, rozšiřovaných literaturou buržoazní, které vévodí Beneš a jeho Paměti.

     
Na přelomu let padesátých a šedesátých byla nová hvězda marxistického dějepisectví  pozvána k účasti na sepsání historie KSČ. Mohutná bible komunistické víry je čtením zcela zvláštním. Hned její úvod začíná velkou lží, která by se mohla tolerovat  stranickým propagandistům, ale ne  těm, kdo chtějí být nazýváni historiky: „Za krátkou dobu vlády dělnické třídy, opírající se prostřednictvím Národní fronty o pevný svazek s pracujícími rolníky a inteligencí, nastal v naší zemí netušený rozmach hospodářství, vědy a kultury, hmotné a kulturní úrovně pracujících /…/. Všech těchto vymožeností dosáhl náš lid díky prozíravé politice KSČ, jež ukazovala dělnické třídě a všemu našemu lidu vždy správnou cestu, opírajíc se o tvůrčí uplatňování marxismu-leninismu dějin KSČ.“

     
O paktu Sovětů s Hitlerovým Německem píše Křen: „23. srpna 1939 sovětská vláda, v duchu Leninova odkazu znemožnila imperialistům vytvořit jednotný protisovětský blok, vyhnula se nebezpečí izolace v chystané válce a získala dvacet měsíců míru, jichž mohla využít k upevnění obranyschopnosti země.“ Stalin by to nemohl napsat lépe.

      Křen pozoroval žárlivým okem organizaci historického bádání v Západním Německu  a lamentoval, že dělnické třídě se nedostává na výzkum dostatečných prostředků: „Snad  největší úsilí je věnováno válečným dějinám v západním Německu, kde existuje téměř nepřehledná síť univerzitních historických pracovišť i zvláštních vědeckých ústavů (např. Institut für Zeitgeschichte v Mnichově) /…/, jimž bonnské kruhy poskytují štědré finanční podpory. Značně rozšířená je síť ústavů specializovaných na tzv. 0stforschung, které se věnují mj. systematickému studiu historie zemí socialistického tábora. /…/ Stále platí, co napsal Fr. Mehring v r. 1908, že dělnická třída ´nesmí zanedbat ani jedinou příležitost, aby dokázala svou duševní převahu nad vládnoucími třídami´.“

    Křenův názor na odsun sudetských Němců a vůbec Německo byl tehdy jednoznačný: V roce 1961 nazval sociálního demokrata a Henleinova úhlavního nepřítele Wenzla Jaksche, tehdy již člena Bundestagu,  partnerem „západoněmeckých revanšistů s nacistickou minulostí.“   V roce 1996   jel do Bundestagu v Bonnu a vyzval německé politiky, aby nekladli překážky česko-německé deklaraci; představil sebe a své druhy „tschechische Deutschlandfreunde“.

      Křen dává v protiněmeckém odboji hlavní roli komunistům. „Benešovská buržoazie byla svými třídními a protilidovými zájmy nutně vedena doma i v zahraničí k dobrodružným pokusům /…/, které se zhroutily. Tato linie /…/  se projevila věci čs. boje za svobodu nesporně škodlivá, právě tak jako koncepce vojenského odboje.“ Jeho text se hemží komunistickou hantýrkou a ohranými refrény moskevského rozhlasu. Jak asi bylo Křenovi, když se Společná česko­-německá komise historiků  v roce 1996  dohodla na „oficiální pravdě“ o českém odboji: „Po převratu v únoru 1948 byly zásady a zásluhy nekomunistického odboje ignorovány a znevažovány a jeho příslušníci pronásledováni.“

     
Křen  byl velikým  obdivovatelem Zdeňka Nejedlého („jedinečně velký zjev“):  „Jak skvěle  kdysi napsal Zdeněk Nejedlý: ´Věda (historie) nesmí se  od života tak vzdáliti , aby se dostala na mrtvý bod´.“ Po listopadu 1989 Křen mluvil s despektem o „stařeckém Nejedlém“ a o jeho díle, které nemělo „daleko  k mýtům pověstných rukopisných falzifikátů.“

     
V roce  1963 vyšlo Křenovo stěžejní dílo Do emigrace. Buržoazní zahraniční odboj  1938 – 1939), první svazek trilogie (třetí svazek  nikdy nebyl napsán). V úvodu Křen přiznal barvu: „Pro naše národy vyvstalo toto dějinné rozcestí v naléhavé podobě již před čtvrt stoletím – v Mnichově. /…/ Jestliže v prvních desetiletích tohoto století probíhal náš vývoj ve stínu Západu, pak v pohnutých letech války nastal přelom, od něhož náš vývoj probíhá ve světle jiného vztahu – k Sovětském Svazu; jestliže do té doby hegemonem naší společnosti byla buržoazie, od té chvíle se vytváří nová dějinná konstelace, z níž vyrůstá vedoucí úloha dělnické třídy. Tento historický obrat je klíčem k pochopení nejnovějších dějin národů Československa.

     
Věřící marxista nám zanechal tyto řádky: „Autor se otevřeně hlásí k té generaci našich historiků, kteří byli vedeni k marxismu-leninismu především svou životní nebo přesněji politickou zkušeností. /…/ Marxismus nás ostatně získal i odborně. Svou metodologií; ta na rozdíl od idealistické historiografie, jež historikovi nabízí  desítky různých škol a školiček a dohromady všeobecnou metodologickou nejistotu, dává historické práci pevné vodítko a vyzkoušenou oporu, jež přinesla plody, které nemohou být přehlédnuty.“

     
Křen dnes asi lituje, že se v roce 1969 rozhodl pro druhé vydání svého stěžejního díla, což ho postavilo před otázku, zda dělat opravy a úpravy, nebo  odstranit jen ty nejnutnější anachronismy. Křen zvolil něco, co nebylo  ani ryba ani rak. Začalo to titulní stranou: Beneš již nevedl „buržoazní“ odboj, nýbrž „západní“ odboj, slovo „buržoazní“ vyšlo z módy. V úvodu se už nenajdou jména Švermy, Kouckého a Mehringa, a Křen, v prvním vydání vyznavač „marx-leninismu“, se degradoval na  pouhého „marxistu“. Křen nešel o moc dále, což se snažil vysvětlit záplavou slov. Zřejmě   nepokládal v těchto kosmetických zásazích, jež byly běžnou rutinou ve stranickém světě, nic nevkusného, ani nic narušujícího eleganci slova a obsahu. Zřejmě, právě tak jako Václav Havel.

Křenova mnohá slova:
Mnohé se od té doby změnilo v naší společnosti i v jejím myšlenkovém a kulturním životě. Novodobá historiografie prošla za tu dobu vývojem vskutku převratným.  Stará schémata byla rozbita, nové práce přinesly četné nové objevy, došlo k závažným změnám  pojetí klíčových problémů. I autor této knihy se tohoto živého dění zúčastnil a dokonce jej to na čas odvedlo od vlastního badatelského zájmu. /…/ Objevily se skutečnosti před lety zcela neznámé a prodloužil se také odstup od dějů minulosti. /…/  Leccos v této knize musí být formulováno jinak, přesněji a citlivěji, existují některá fakta, kterými musí být líčení doplněno, a leckteré omyly a chyby, kterých se autor dopustil, musí být napraveny. /…/ Nejsou-li v některých pasážích této práce, zvláště pak v jejích úvodních částech, které jsou příliš poznamenány dobovým sociálním schematismem dnes již překonaným, provedeny potřebné hlubší úpravy, není to z autorovy marnivé snahy po důkazu své neomylnosti.


Čím více slov Křen používá k vysvětlení  své minulosti, tím více se s ním v rozpacích cítí i čtenář.

                                            o-o-o-o-o-o-o

      V sedmdesátých letech Jan Křen a Václav Kural, historici degradovaní do dělnických povolání, byli opětovně zváni dr. Wolfgangem Eichwedem,  ředitelem Forschungstelle Osteuropa, na návštěvu Brém. StB jim pokaždé cestu nepovolila. V roce 1982 něco změnilo negativní postoj ministra vnitra Jaromíra Obziny.
Kural o tom vypravuje:

     
V této době začala vznikat naše největší společná práce. Týkala se historie moderních  česko-německých vztahů   a její koncepci jsme vymysleli za jednoho pěkného letního dne před Křenovou obytnou buňkou /…/ V debatě jsme došli k závěru, že překonání sovětského hegemonismu nad námi není myslitelné  bez nového česko-německého vyrovnání – jež zase není myslitelné bez nového prozkoumání vývoje česko-německých vztahů v průběhu moderní historie. Rozdělili jsme si práci tak, že Křen  napíše knihu o období od obrození  do r. 1918, já  o době první republiky a nacistické okupace, a pro období poválečné jsme počítali s Milanem  Hüblem,     který  se někdy v té době vracel z vězení. V té době přišlo několik nabídek z univerzity v německých Brémách na tzv. gastprofesury, které nám zařídili emigrovavší přítel

V. Kahan a  brémský  profesor W. Eichwede.

      V těchto několika slovech Kural podává genezi a podstatu disidentské politiky vůči Německu: Sovětský hegemon ztrácí dech a  pro nás je nutné si předcházet jeho nástupce. Prvním krokem je historické vyrovnání, německy  Geschichtsbeweltigung (já to nazývám „Geschichtsvergewaltigung“).
      Jsou to zároveň slova pobuřující, neboť prozrazují Křenův úmysl zase jednou použít historii ke svým politickým záměrům.
     
Podle Kuralova vyprávění byl jedné  letní neděle 1982 pozván na StB. Tam mu po dlouhých vytáčkách nabídli cestu do Brém, k čemuž on po váhání svolil – s podmínkou, že může jet i Křen. Kural odejel do Brém v říjnu 1982, aby zjistil tamní podmínky. Eichwede mu řekl, že jde o politické námluvy Lubomíra Štrougala se sociálně demokratickou vládou v Brémách. Dohodli se, že Brémy odpoví kladně, avšak jenom za podmínky, že Praha povolí výjezd oběma. V dubnu 1983 dostal Kural znovu obsílku na ministerstvo vnitra, kde mu sám ministr vnitra Jaromír Obzina sdělil, že cesta pro oba je povolena s výhradou, že  „při překročení pravidel nebude pro ně návratu“. Kural neříká o jaká pravidla šlo a nedává žádné podrobnosti o ujednání se šéfem Státní bezpečnosti.

     
Tento zdánlivě čistě akademický výlet dvou českých historiků klade  dvě otázky: proč oba nezůstali v Německu a  zda byl obsah Křenovy práce v Brémách v některém ohledu psán s vědomím ministerstva vnitra nebo snad i Bonnu.  Štrougal a Obzina  zřejmě doufali nalézt v Brémách bránu, která by pomohla vyvést  ČSSR z politické izolace. Na druhé straně vláda hansovního města Brém byla tradičně socialistická  a náchylná k experimentům s komunistickou Osteuropou.

     
Dialog pod Štrougalovým dohledem nebyl jediným  pokusem o česko – německé sblížení. Současně byl tento proces podporován otevřenou diplomacií. Téhož roku, kdy Křen přijel do Brém, byla reorganizována Tschechoslowakische Gesellschaft für die Bundesrepublik Deutschland e.V.¸ založená před deseti lety v rámci dohody  mezi Spolkovou republikou a ČSSR. Jejími členy byli  Fürst Karl von Schwarzenberg, advokát Nes Ziegler (bývalý předseda Svazu německých socialistických studentů, člen Zemského sněmu  Nordrhein – Westfallen za SPD, bývalý starosta města Kolína n.R.), čsl. velvyslanec v Bonnu dr. Dušan Spáčil a dr. Frank Boldt, vedoucí Zemské ústředny pro politickou výchovu v Brémách. Boldt organizoval k padesátiletému výročí Mnichova v předměstí Brém konferenci za účasti komunistických historiků z ČSSR mj. Josefa Harny, Jana Havránka, sudetských Němců Hanse Lemberga, Rudolfa Hilfa a Petra Bechera. Následujícího roku byly texty jejich přednášek uveřejněny v knize s titulem München 1938 – Das Ende des Alten Europa. Mezitím přišel 17. listopad 1989 a většina nákladu skončila ve stoupě.

     
Rozklad sovětského impéria zvýšil ve Spolkové republice zájem o Prahu nejen hansovních politiků v Brémách a oficiálního Bonnu, ale i  Collegia Carolina v Mnichově. Tato sudetoněmecká instituce organizovala k výročí mnichovské dohody  konferenci historiků ze zemí čtyř signatářů a dvou historiků z ČSR. Když jsem se dověděl, že jedním z těch dvou byl sudetský Němec, svou účast jsem odvolal.  Nikdo tehdy nemohl tušit, že právě Collegium Carolinum zůstane  v této soutěži o pozornost Prahy až do konce.

     
S příchodem do Brém se Křen dal ihned  do práce. Výsledkem byla kniha  Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890 – 1945, napsaná spolu s V. Kuralem a německým historikem D. Brandesem, která vyšla v Brémách roku 1986. Důležitější  než obsah  je to, že kniha otevřela debatu o odsunu. Jak píše v úvodu brémský historik Dieter Beyrau, kniha  znovu přivedla k diskusi „historickou úlohu“ Němců v českomoravském prostoru. Křen dosáhl svého cíle: otázka odsunu,  dávno  již  rozhodnutá vítěznými Spojenci v Paříži a  Postupimi,  byla znovu na stole.

 

                                            o-o-o-o-o-o-o
 

Německá otázka, jmenovitě otázka odsunu nevzrušovala přespříliš  obyvatele ČSSR. Jak se dá vyčíst z četných rozhovorů zkušeného novináře Antonína Liehma s intelektuálními vůdci reformního hnutí, německá otázka nebyla předmětem debaty; „komunismus s lidskou tváří“ měl na pořadu důležitější věci.

     
Po návratu do Prahy Křen jako člen redakčního kruhu disidentských historických studií psal a vydával diskusní eseje o česko-německé otázce a o českých dějinách vůbec. Byl to on, kdo svými knihami a disidentskou činností tuto otázku oživil. Byl nepochybně hybnou pákou úsilí historického vyrovnání i za cenu přehodnocení českých dějin.

     
Na schůzce v hotelu Tichý na Žižkově 6. února 1988, jíž se zúčastnila skoro celá prominence Charty (Battěk, Dienstbier, Kural, Mezník, Opat, Vrabec, Černý, Červenka, Jiří a Miloš Hájkové, Hejdánek, Kantůrková, Vaculík, Benda, Havel), Křen přešel k útoku proti režimu diktatury proletariátu, který se snaží  „zničit duchovně dřívější češství“ a „vyhladit národní historické tradice“. „Většinu historiků nejnovějších dějin,“ dodal bez uzardění, „tvoří žel, osoby vědecky nicotné, režimní propagandisté, jejich díla jsou stejně řídká, a to i obsahem“.

     
Po listopadu 1989 vydal v rychlém sledu další tři knihy: Bílá místa v našich dějinách? (1990), Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918, Praha 1990 (nejdříve uveřejněno  v Torontu u Škvoreckých 1989) a knihu diskusí Češi – Němci – odsun (1990), do níž přispěl dvěma články. Křen zřejmě připravoval svou cestu do pozice moci.

      Křenovým triumfem bylo v roce 1990 vytvoření společné česko-německé komise historiků; sám se stal předsedou české sekce a jeho přátelé se stali členy. Složení komise a její mandát  byly  urážkou české strany. Mezi německými členy, vedle  sudetoněmeckých historiků byli i historikové „říšští“,  avšak jejich mandát mandát se omezoval na studium českomoravského prostoru, tedy na historii Čechů, Němců a – diplomaticky  - Židů.

     
O tomto  úspěchu se Křen holedbal v článku určeném  německým čtenářům:

      Stanoviska českých disidentů nabyla v roce 1989 na významu, když se stala základem zahraničně politické orientace pražského režimu, jež dodnes trvá. Některé zahraničně politické kroky podniknuté po roce 1989 se setkaly ve veřejnosti, jež na ně nebyla dostatečně připravená, se smíšenými pocity. Avšak vyvolaly živou diskusi, která se  nakonec neomezila na německou otázku. Na denním pořádku byla jakási generální revize toho, jak jsme se dívali na svou minulost, přičemž rozhodně nestála k debatě jen odumírající a zkompromitovaná klišé komunistů.

     
Křen se nespokojil s málem. Zajistil si svoji pozici na Karlově univerzitě a v Akademii věd ČR. „Státní“ historici s vypáleným znakem normalizace na čele se vzdali takřka bez boje. A tak členové disentu, mnozí z nich  marxisté, obsadili klíčové pozice.

                                            o-o-o-o-o-o-o

      Historici, kteří rozeznali oč šlo již v únoru 1948 a odešli do exilu, se nedožili, a ti – bylo jich jen méně než tucet - kteří se vyučili svému řemeslu na západních univerzitách, nebyli v Praze právě vlídně přijati. Jak hluboce byl tento sentiment zakořeněn, mně došlo až z dopisu pražského studenta historie, když nám „emigrantům“ hodil do žlabu: „Uvědomte si, prosím, že my zde jsme prošli také určitým vývojem a přestaňte nás, prosím, považovat za právě se stromu slezlé!“          Docházel jsem k poznání,  že  lidé doma měli své důvody vidět v nás, „emigrantech“, vetřelce, kteří měli všechno to, co jim doma po dlouhá léta scházelo. Dovedu si dobře představit historika z disentu při srovnávání svých prací, omezených obsahem i vzhledem, s pracemi „emigrantů“,  nemluvě o tisících drobností, které nás rozlišovaly.

     
S naivní nevědomostí jsem v roce  1993 psal z Kanady profesoru Janu Křenovi, jehož jméno jsem našel na obálce Českého časopisu historického:

     
Požádal jsem nakladatelství Tilia (Ostrava), aby Vám zaslali recenzní výtisk mé biografie  kněžny Hohenlohe. Je to jakýsi dovětek k mému Mnichovu (který dobře znáte, soudě z četných citátů ve Vašem pozoruhodném ´Západním zahraničním odboji´).  Rád bych, aby se moje ´kněžna´ dočkala  kritického pojednání v ČČH; doufám, že doby temna, kdy Šnejdárek zalomcoval s mým Mnichovem, už pominuly). Byl bych Vám vděčen, kdybyste tímto úkolem  pověřil některého ze svých mladších spolupracovníků.


      Na dopis  jsem nedostal  odpověď, což jsem zprvu považoval za pravidlo české soudobé etikety. Ale brzy nato se v Českém časopise historickém objevila recenze „mé“ kněžny  od Josefa Harny, „státního“  historika. Nesla  všechny příznaky vraždy  na objednávku. Začal jsem si uvědomovat, že jsem se dopustil dvou   taktických chyb. V neznalosti Křenovy komunistické minulosti jsem nazval dobu jeho rozkvětu dobou temna; a znevážil jsem jméno Antonína  Šnejdárka,   o jehož dobrou pověst Křen  pečoval od roku 1961, kdy se společně v Miláně zúčastnili II. mezinárodní konference o dějinách odboje.

Tak jsem opět psal prof. Křenovi:

Vážený pane profesore,

snad  si ještě vzpomenete na můj dopis  z 31. 7. 1993, v kterém jsem Vás jako člena redakce ČČH  prosil, abyste laskavě zařídil recenzi mé knížky Ta ženská von Hohenlohe. Vyslovil jsem důvěru, že se mi dostane objektivnějšího přijetí, než tomu bylo v r. 1960 z pera p. Šnejdárka.  V souvislosti se svou prací o stycích českých a německých historiků po r. 1948 jsem mj.  pročítal celé ročníky ČČH, a tak jsem přišel na recenzi psanou J. Harnou. Nevím, zda se  tak stalo z Vaší iniciativy. Ať tak, či onak, píšu Vám jako členu redakce, abych Vám dal vědět, že recenze dr. Harny si v ničem nezadá s mnohými recenzemi, které v ČČH vycházely po desítiletí za stalinismu a pak za normalizace, co do povrchnosti a zejména šablonovitého úmyslu odsoudit a priori (v čemž dr. Harna vynikal bez přerušení). K dokumentaci svého příkrého odsouzení uvádím několik křiklavých příkladů. /…/ Nevím, jakým způsobem  a zda vůbec se věc dá napravit.

V dokonalé úctě B. Čelovský

Ani tentokrát jsem nedostal odpověď.
Byl jsem šokován tímto chováním muže, kterého jsem co do schopností začal považovat za druhého Pekaře. Hledal jsem vysvětlení.

      Začal jsem u Křenovy knížky Mnichovská zrada. Dílko o 66 stránkách  je psáno   stylem propagandistických pamfletů. Jeho poslední kapitola končí vyzývavým:  „Už nikdy Mnichov!“ a její poslední slova jakoby byla psána krajským tajemníkem strany: „,Lidově demokratické Československo pod vedením KSČ  v pevném svazku socialistického tábora v čele se Sovětským svazem se už nikdy nestane obětí imperialistických úkladů a zrady.“

     
Křenova knížka vyšla ve stejném roce jako má kniha Das  Münchener Abkommen  1938. To je to jediné, co tyto dvě knihy mají společného. Jednak má kniha  o 518 stránkách se dočkala  neobvyklého zájmu širokého publika v Německu a odborníků  v celém  světě a je čtena i dnes, zatím co Křenovo dílko zůstalo bez povšimnutí  s výjimkou stranického tisku.


      Jako šéf katedry československých dějin a dějin KSČ  na Vysoké škole stranické
ÚV KSČ, Křen zajisté věděl o úspěchu  mé knihy. Zrovna tak musel vědět o jednohlasně devastujících recenzích z péra Antonína Šnejdárka  (ČČH),  Vladimíra Sojáka (Mezinárodní politika), pozdějšího chartisty Jiřího Hájka (Nová mysl), a o úvodníku Rudého Práva.


      Křen, místo aby se  ujal bloudícího kolegy cizinou, se rozhodl zkazit mi chuť na návrat domů. Proč tak činil, ví nejlépe  on sám.

      Klíč se snad dá nalézt v mé návštěvě u dr. Prečana v Ústavu soudobých dějin v roce 1997. Prečan při kávě vytočil číslo Jana Křena a řekl: „Honzo, víš kdo sedí v mé kanceláři? Velký Čelovský!“  A to v mé přítomnosti! Nesvědčí to o  Prečanově dobrém vkusu, ale prozrazuje, že jsem u Honzy Křena a Viléma Prečana nebyl dobře zapsán. Několik měsíců po této návštěvě jsem z Kanady telefonoval Prečanovi, abych mu sdělil, že jsem se rozhodl nespolupracovat s Ústavem pro soudobé dějiny na jednom projektu. Prečan mi řekl, že podle mého hlasu soudí, že požívám dobrého zdraví, a dodal: „Radil bych vám,  abyste zůstal v Kanadě a nevracel se do České republiky; Kanada je pro vás zdravější.“

      Maně si vybavuji přijetí, kterého se mi dostalo od     jiného profesora historie Karlovy univerzity. Při návštěvě v jeho kabinetě mi prof.  Robert Kvaček  vtiskl do rukou svou knížku s názvem „Osudná mise“. Otevřel jsem ji až doma. Bylo v ní klidným písmem vepsáno: „Dr. Borisi Čelovskému, v hluboké úctě k jeho dílu, s uzarděním za tento složitý mladistvý text. Robert Kvaček.“ Osudná mise byla cesta Viscounta Runcimana do Prahy v mnichovském roku. Nevědouce jeden o druhém, každý na jiném konci oceánu a usazeni na opačných politických pólech pracovali jsme na tomtéž poli. Kvačkovi   tehdy bylo 26 let, kdežto já byl se svými 35 lety na vrcholu  svých tvůrčích sil.

      To však nebyl konec mých těžkosti s ČČH. Po 40 letech jsem dal přeložit do češtiny svoji Mnichovskou dohodu u vědomí, že německá verze byla už dávno rozebrána a v republice se nacházely jen dva nebo tři výtisky. Prvních tři sta výtisků českého vydání jsem daroval českým veřejným knihovnám. Recenze byly jednomyslně pozitivní. ČČH však o knize mlčel. Napsal jsem jim, že jejich nevšímavost mi připadá tím pozoruhodnější, že v roce 1960 uveřejnili osmistránkovou recenzi německého vydání nesoucí se v duchu tehdejšího politického klimatu v Praze. Tentokrát jsem dostal od ČČH alespoň odpověď. Hlavní redaktor prof. Fr. Šmahel mi dal vědět, že „starými“ knihami se ČČH zásadně nezabývá.

 
23. 07. 2005