Archív  
 
Důrazně a jasně
 

Prof. dr. Václav Pavlíček nepožívá popularitu ve všech vrstvách politického spektra, jak o tom svědčí  skutečnost, že minulého roku se naši zastupitelé rozhodli pokračovat v tradici mediokrity u našeho ústavního soudu a odmítli doporučení prezidenta Klause, svěřit tento úřad profesoru Pavlíčkovi. A tak se musíme smířit s tím, že místo šalomounských rozhodnutí se musíme spokojit s právem vesnického advokáta. 

 

Uveřejňuji interwiev J. Kovaříka s prof. Pavlíčkem, které přineslo 23.2.2006 Právo. Je to nejlepší vysvětlení zdánlivě zauzleného problému kolem požadavku odsunutých sudetských Němců: jejich požadavky jsou majetkové a podle mezinárodního práva nemají opodstatnění.

 

Advokacie historika Jána Mlynárika, který mně před léty hrozil soudní žalobou pro urážku na cti (tvrdil jsem, že žije ze sudetoněmeckých peněz), je podle prof. Pavlíčka inspirována landsmanšaftem.

 

Ač to prof. Pavlíček výslovně neříká, snaží se odmítnout veškerá úsilí hledat řešení této problematiky – neboť žádná neexistuje.    

 

                               -0-0-0-

Profesor ústavního práva  Univerzity Karlovy v Praze, přední český expert Václav Pavlíček řekl Právu:

 

Soudem vysídlenci jen znovu potvrdili snahy o majetek

 

Jan Kovařík

 

Evropský soud pro lidská práva nedávno zamítl stížnost 90 odsunutých Němců na poválečnou konfiskaci čs. státem jako nepřijatelnou. Překvapilo vás to?

Verdikt ze Štrasburku mě nepřekvapil, protože argument, který soud při zdůvodnění rozsudku použil – tj., že Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách nemá zpětnou platnost – je obecně přijatý princip v mezinárodním právu.

Chtěl bych upozornit, že to říkali nejen čeští právníci, ale i německý profesor Tomuschat v posudku, který byl před lety v této věci vypracován v polemice s jeho rakouským kolegou Ermacorou. Zabýval jsem se tím již v roce 1998 ve stati O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích, kde jsem spolu s kolegou Suchánkem analyzoval posudky Ermacory a Tomuschata a některých dalších německých expertů, kteří radili Sudetoněmeckému landsmanšaftu.

Zamítnutou stížnost ale vypracovali rovněž právníci. Z čeho tedy vycházeli?

To se musíme vrátit k Ermacorovi, jenž radil, co mají tvrdit vysídlenecké organizace, chtějí-li od ČR získat peníze. Od počátku je totiž jasné, že v kauze naprosto nejde o politické nebo morální diskuse, ale právě o majetek. To zmínil i kancléř Kohl po podpisu českoněmecké deklarace v lednu 1997 v Praze, když zdůraznil, že „majetkové otázky zůstávají otevřené“. V tom se od něj výrazně lišila Schröderova vláda – ta se od vysídleneckých požadavků jasně distancovala.

Když současná německá vláda říká, že pokračuje kontinuálně v politice předchozích vlád, je třeba vidět, že kontinuita neznamená, že by všechny vlády měly stejný postoj. Postoj Schröderova kabinetu byl naprosto jednoznačný a platilo, že za této vlády byly českoněmecké vztahy nejlepší a jednoznačně směřovaly do budoucnosti.

Kdo vlastně rozhodoval o konfiskaci majetku Němců?

Spojenci tehdy rozhodli, že obrovské škody, které Německo napáchalo v Evropě na území států protinacistické koalice, je potřeba nahradit třemi způsoby. Jedním z nich byl majetek Německa, německých subjektů, který měl být použit na úhradu škod. Dalším způsobem byla například práce německých občanů. A bylo potom v souladu s reparační dohodou, v jakých poměrech a jakým způsobem to stát provede.

Chtěl bych připomenout oficiální čs. odůvodnění, jež je součástí průvodní zprávy k návrhu státního rozpočtu na rok 1946, předneseného ministrem financí Vavro Šrobárem v parlamentu.

Cituji: „Na reparační konferenci bylo rozhodnuto, že do kvóty, kterou máme z Německa obdržet, nebude započten majetek našich Němců, který jsme jim zabavili. Konfiskace tohoto majetku a odsun našich Němců znamenají spravedlivé vypořádání s živlem, jehož vypjaté aspirace jsme nemohli uspokojit žádnými ústupky a který při okupaci nám způsobil nevýslovné škody. Jejich majetek, ať již plyne do Fondu Národní obnovy nebo do Národního pozemkového fondu nebo do jiné státní pokladny, může a má být hlavním pramenem úhrady škod, které náš národ jako celek utrpěl.“

Jak to bylo s čs. závazky po vzniku Česka?

Závazky, které vyplývají z reparační smlouvy přešly na ČR. Ve výčtu mezinárodních smluv, jenž byl ministerstvem zahraničí předložen Poslanecké sněmovně v souvislosti s tzv. euronovelou české ústavy, je reparační smlouva vedena jako stále platná. Znamená to, že i nadále je ČR povinna dbát důsledků, které z reparační smlouvy vyplývají.

Kde se rozhodovalo o reparacích?

Jako účastník protiněmecké koalice a v souladu se závěry Postupimské dohody se ČSR v roce 1945 podílela na uzavření Pařížské dohody o reparacích od Německa a o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata. ČSR byla vedle USA, Británie a Francie mezi 18 signatářskými státy.

Smlouva v části I. článku 6 odstavci A stanoví, že „každá signatární vláda si ponechá formou, jež si sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci, nebo jím bude disponovat způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu“.

Reparační smlouva rovněž stvrdila odsun bývalých čs. příslušníků německé národnosti z ČSR do Německa.

Historik Ján Mlynárik v tisku tvrdí, že Němci v ČSR zanechali majetek ve výši 800 miliard čs. korun, zatímco čs. představitelé sumu odhadli na 300 miliard.

Porovnáme-li Mlynárikovy názory s požadavky landsmanšaftu, pak on většinou jen česky nebo slovensky opakuje názory příslušníků této organizace a jejích funkcionářů. Snad by bylo zajímavé to konfrontovat s tím, co doporučoval v expertním posudku Ermacora sudetským Němcům, co mají tvrdit, aby čelili námitkám české strany při jejich požadavcích na reparace. Když si to porovnáte, je hned zřejmé, v čem jsou kořeny Mlynárikových názorů. Není mi známo, že by byly opřeny o nějakou finanční analýzu, jak ji prováděly čs. orgány.

Kdysi uváděl v česky psaném tisku Rudolf Hilf, jeden z bývalých činitelů landsmanšaftu, v souvislosti s českým upozorňováním na závěry z Postupimi, že stejně jako se sudetským Němcům dařilo v první republice destabilizovat situaci, mohou tak činit i dnes, nebude-li vyhověno jejich požadavkům. To je ovšem politika, kterou landsmanšaft uskutečňuje trvale. Takže je zvláštní, že české úřady ponechávají bez povšimnutí například i útoky tzv. velvyslanectví landsmanšaftu v Praze proti českým bojovníkům za svobodu. Znovu se ukazuje, že fronty jsou stejně jako před válkou – a myslím, že by si to měli uvědomit čeští občané i české státní instituce.

Rakousko podepsalo s Chorvatskem dohodu o restituci majetků konfiskovaných v souvislosti s válkou rakouským občanům. Má to nějaký význam pro Česko?

Neznám obsah dohody, ale chtěl bych říci, že o Jugoslávii se v Postupimi nejednalo. Tam šlo o Polsko, Československo a Maďarsko. Přičemž Maďarsko tam nezastupovala jeho vláda, ale Kontrolní rada pro Maďarsko, takže se domnívám, že v případě této země jde o zcela odlišný mezinárodní právní vztah. Nevím, jak zmíněné Chorvatsko v současné době chápe svůj právní vztah k chorvatskému státu z doby války, v každém případě však je mezinárodní pozice států bývalé Jugoslávie jiná než České republiky. A pokud jde o Rakousko, byly naše vztahy definitivně vyřešeny smlouvami o majetkoprávních otázkách, které jsme s Rakouskem uzavřeli.

 

 

 
24. 02. 2006