Archív  
 
První dopis se vynořil
 

 

       Týdeník A2 na žádost L. Dobrovského zveřejnil dopis 17 signatářů předsedovi vlády Jiřímu Paroubkovi s žádostí o omezení přístupu ke svazkům StB (zveřejňuji jej níže). Jistě budou brzy následovat další dva dopisy, v nichž se „v této věci“ obraceli také na ministra vnitra Františka Bublana a na předsedu Úřadu na ochranu osobních údajů. A konečně zbývá dodat, že se snad dočkáme i všech odpovědí.

 

***

 

Ad: Lze lustrovat minulost?

(A2 č.8/2005)

V poslední době se v médiích objevily různé dohady o dopisu sedmnácti signatářů před­sedovi vlády ČR. Protože i v osmém čísle va­šeho týdeníku se historik Petr Blažek odvolá­vá na informace z drahé ruky, dovolím si vás jménem signatářů dopisu požádat o zveřej­nění celého textu zmíněného dopisu. Domní­váme se, že tak budou odstraněna nejrůzněj­ší nedorozumění a debata nad problémem, který v dopise zmiňujeme, stane se věcnější.

L. Dobrovský

 

Vážený pan Jiří Paroubek,

předseda vlády ČR, Praha 23. října 2005

 

Vážený pane předsedo, obracíme se na Vás v následující záležitosti, kterou pokládáme za naléhavou: v roce 2004 schválil Parlament ČR zákon o archivnictví a spisové službě (č. 499/ 2004 Sb.), upravující podmínky přístupu k  do­kumentům komunistického režimu, v to počí­taje i dokumenty Státní bezpečnosti apod. Nejširší zpřístupnění materiálů o minulém režimu a zrušení třicetileté blokace pro tyto materiály, zákonem nyní stanovené, je ovšem žádoucí, a i my to vítáme; víme, že tohoto ná­zoru je i většina historiků. Problém je však v tom, že odst. 6 paragrafu 37 tohoto záko­na pro všechny tyto dokumenty výslovně ruší platnost odst. 2, který byl obsažen i v předcho­zích zákonech (č. 107/2002 a 140/1996 Sb.) a který zni: „Do archiválií vztahujících se k ži­jící fyzické osobě, jejichž obsahem jsou citlivé osobní údaje, lze nahlížet jen s předchozím souhlasem této osoby. Archiv vyrozumí do­tčenou osobu o žádosti nahlížení a požádají o       souhlas.“ Formulace 5.-8. řádku odst. 6 pa­ragrafu 37 (obdobně téměř stejný text odst. 4 §82) jsou tak složité a nejasné, že budí dojem, jako by byly určeny pro různé výklady. V kaž­dém případě to však znamená, že zde nepla­tí zákonná ustanovení na ochranu osobnosti, která jsou zaručena ústavou a mezinárodní­mi úmluvami. V uvolněných svazcích jsou ny­ní materiály represivních aparátů bývalého režimu komukoli přístupny. K volnému použití, eventuálně i k  zveřejnění je tedy všech­no, co  StB nezákonnými metodami získala, také i pomluvy, lži a intimní údaje o soukromém a rodinném životě obětí. Těmi byly především tzv. nepřátelské osoby z opozice a disentu, ale i mnoho jiných občanů – nelegalizuje demokratický stát šířeni špíny, jestliže ruší nástroje, jimiž by se mu bránilo?

Naproti tomu osobni svazky příslušníků StB nejsou považovány za archiválie, a nejsou tudíž přístupny, neboť na tyto příslušníky se občan­ská ochrana osobních dat vztahuje, jak to veřejné prohlásil ředitel Archivní správy Ministerstva vnitra ČR V. Babička. Tato dvojí úprava tedy absurdně a protismyslně rozlišuje mezi obět­mi a pachateli pachatelům totiž státní správa ochranu dat poskytuje, zatímco obětem ji zá­kon upírá: v demokratickém státě je to skandální a kritické zpracováni minulosti se tak staví na hlavu. Naopak se otvírá prostor pro zneužívání těchto materiálů, které StB získávala nezákon­nými metodami, jež by žádný zákon demokra­tického státu neměl ani nepřímo legalizoval.

Již dnes jsou osoby, které je shromažďuji, a již se objevuji pokusy používat je k osobním skandalizacím. eventuálně k účelům politic­kým a není žádná záruka, že nebudou zne­užity třeba i v  předvolebním období  Na pů­sobnosti dodává těmto praktikám i to, že nejaktivnější a mediálně nejznámější bada­tel v tomto oboru, pracovník ústavu pro sou­dobé dějiny Akademie věd, v televizi veřejně hlásá, že prý  je jen nepatrná možnost, že by v materiálech mohla být „nějaká nepravda“ – na první pohled tvrzení mravně i odborně zcela pochybné.

Ostatně to není poprvé, kdy se tento problém objevil. Již v roce 1947 F. Peroutka napsal „Bá­dání o historii odboje se nesmí zvrtnout v po­licejní vyšetřování, gestapáci nemají být považováni za hlavní historický pramen. Není slušné přepadat zatčené komisaře gestapa nejdříve otázkami o vůdcích domácího odboje, kteří náhodou zůstali naživu a kteří jsou nyní prohlíženi ze všech stran  jako podezřelá indivi­dua Není důstojné dávat tak jasné najevo těm padlým démonům, jak rád by se Čech Čechovi dostal na kobylku“ (Svobodné noviny 9. břez­na 1947). Po roce 1989 byla ovšem situace jiná a příslušníci StB nebyli zatýkáni, ale analogie s dneškem je nabíledni.

Obracíme se na Vás, vážený pane předse­do, nejen proto, že mnozí z takto postihovaných lidí byli příslušníky disentu a opozice proti komunistickému režimu, nýbrž přede­vším proto, že  jde o závažnou otázku národ­ní mravnosti a o flagrantní porušení ústavou zaručených svobod a práv, za jejichž obhájce Vaši vládu máme.

Byli bychom Vám vděční, kdybyste i při svém zatížení mohl této otázce věnovat pozornost a nechal si zde uvedené skutečnosti ověřit ne­závislými právníky; my sami jsme Vám v této věci kdykoli k dispozici

S úctou Jiří Dienstbier, Hana Mejdrová, Ru­dolf Slánský. Michal Reiman. jiřina Šiklová, Jan Křen, Miloš Hájek. Jiří Pešek, Václav Kural, Václav Havel, Luboš Dobrovský, Vilém Prečan. Milan Otáhal, Jaroslav Šedivý, Karel Kaplan, Pavel Seifter, Oldřich Tůma.

P. S.: Dovolujeme si dodat, že se v této věci ob­racíme i na ministra vnitra a na ředitele úřa­du pro ochranu dat

 

Týdeník A2, č. 9 (2005), s. 2.

 

 

 

 
03. 12. 2005