Archív  
 
Zídkovy soudy jsou nemístně razantní
 
9. října 2006, Lidové noviny

Ve svém článku Historik podvodník (LN 2. 9.) Petr Zídek v krátké době již podruhé věnuje kritickou pozornost Janu Křenovi. Tentokrát jej viní z falšování dokumentů a požaduje, aby Křen - jakožto falzifikátor a někdejší člen KSČ - byl zbaven funkcí ve vědeckých radách různých institucí či redakčních radách historických časopisů. K tak příkrému odsudku se Zídek cítí být oprávněn na základě faktu, že Jan Křen uveřejnil v časopise Soudobé dějiny (2005, 3-4) místo autentické podoby dopisu, který spolu s Michalem Reimanem zaslali v listopadu 2005 předsedovi Úřadu pro ochranu osobních dat Igoru Němcovi, o několik dní starší koncept tohoto dopisu.

Jan Křen publikoval v Soudobých dějinách úvahu o využitelnosti dokumentů vzniklých činností Státní bezpečnosti pro historické bádání o období komunistického režimu. Jako přílohu připojil k článku několik dopisů, které si na podzim 2005 on, profesor Reiman a v jednom případě také širší skupina signatářů vyměnili ve věci některých ustanovení archivního zákona s příslušnými státními institucemi. Podle Křenova sdělení redakci Soudobých dějin omylem poskytl časopisu předposlední verzi dopisu dr. Němcovi, kterou měl uloženou v počítači.

I bez Křenova vyjádření nebylo ale nemožné dospět k závěru, že muselo jít o nedopatření, nikoli o úmysl. Verze z1. listopadu, kterou Soudobé dějiny otiskly, obsahuje pasáže, které po určitých stylistických úpravách zůstaly v dopise dr. Němcovi, ale také pasáže, které se nakonec staly součástí dopisu ministru vnitra Bublanovi. Křen s Reimanem zřejmě nejprve připravovali jeden dopis, nakonec ale zpracovali a 7. listopadu expedovali na Úřad pro ochranu osobních dat a ministerstvo vnitra dva dopisy s podobnou argumentací, ale různou textací. Že se v Soudobých dějinách neobjevilo autentické znění, ale jen koncept dopisu dr. Němcovi, je opravdu hloupá chyba. Autor i redakce se čtenářům při nejbližší možné příležitosti omluví a uvedou vše na pravou míru.

Velmi podobná situace

Jakkoli je celá věc opravdu politováníhodná a neměla se stát, neospravedlňuje Zídkovy razantní soudy. Jan Křen v žádném případě neotiskl účelově později vyrobené falzum, ale text, který patří do kontextu a času, ke kterému se hlásí. Pozoruhodné je, že takto nekompromisní závěry vyvozuje autor, který je sám proslulý tím, že občas své texty - aspoň pokud je věnuje nejnovějším dějinám - prokládá povrchními a předpojatými soudy, polopravdami a pomluvami.

Pro příklady netřeba chodit daleko. Ve svém předchozím článku věnovaném Janu Křenovi (Historikerstreit po česku, LN 29. 7.) vylíčil Petr Zídek zcela zkresleně podstatu sporu Čelovský-Křen, či lépe řečeno podstatu útoků Bořivoje Čelovského na Jana Křena. Zamlčel totiž, že Čelovský obviňuje Křena především z toho, že účelově, v zájmů sudetských Němců otevřel znovu jako téma historiografie i politiky problematiku odsunu.

Z Čelovského profesní charakteristiky vynechal velmi podstatnou informaci o tom, že hlavním tématem Čelovského historické i publicistické produkce v posledním desetiletí je právě problematika česko-německých vztahů a že snad nejvíce je předmětem Čelovského kritické reflexe situace, kdy je většina českého tisku ve vlastnictví německých vydavatelů. Jen v takto deformované podobě totiž mohl zkonstruovat z kauzy Čelovský-Křen jádro „sporu historiků“, tedy - v Zídkově podání -sporu mezi (bývalými) komunisty a nekomunisty a mezi těmi, kteří „navzdory svému vysokému věku“ ještě zastávají nějaké akademické funkce, a „mladými historiky“.

Že Petr Zídek nepředkládá své závěry široké veřejnosti bona fide, lze doložit na jeho tvrzení, že „několik mladých historiků, kteří vystoupili na Čelovského obranu, bylo v následujících měsících nejrůznějším způsobem šikanováno“. Šikanování je v pracovním právu poměrně jednoznačný pojem a Zídek si byl bezpochyby vědom, proč tentokrát neuvádí jména ani instituci, kde k šikanování mělo dojít - ačkoli jindy si takovou zdrženlivost neukládá: uvést takové obvinění konkrétně a nebýt ho schopen doložit, by pro autora i jeho list mohlo být velmi riskantní.

Nejpikantnější na všem je, že Petr Zídek se v kauze debaty o výklad archivního zákona už dříve ocitl ve velmi podobné situaci jako nyní Jan Křen. V článku Disent proti svobodě bádání (LN 19. 11. 2005) komentoval dopis, který sedmnáct signatářů zaslalo premiéru Paroubkovi ve věci některých nejasných ustanovení archivního zákona především ve vztahu ke svazkům vedeným kdysi StB na tzv. nepřátelské osoby a k ochraně jejich osobních dat. Petr Zídek tehdy podsouval signatářům stanoviska, která v dopise vůbec nebyla obsažena.

Samozřejmě rád věřím, že i on se mohl dopustit omylu a že nevědomky polemizoval s jiným textem o téže věci (žádný jiný text ovšem nikdy oněch 17 signatářů nepodepsalo). Nicméně Lidové noviny tehdy moji reakci na Zídkův zavádějící článek neotiskly a nevím o tom, že by se kdykoli později Petr Zídek čtenářům Lidových novin a signatářům dopisu omluvil. Nechám na laskavém čtenáři, aby doplnil, jaký asi titulek bych mohl dát této své replice, kdybych se držel logiky Zídkova uvažování a snažil se zaujmout pozornost stejně bulvární razancí jako on. Novinář ...?

O autorovi| Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Oldřich Tůma
 
27. 11. 2006