Archív  
 
Konjunkturální materialismus
 


Prof. Jan Křen v minulém dvojčísle Soudobých dějin publikoval rozsáhlý text o dokumentech StB jako historickém pramenu pro poznání minulosti.1 Na jeho začátku uvedl, že „článek vznikal postupně“. Prvním podnětem mu údajně bylo vyjádření historika Pavla Žáčka v září 2005 k případu Luďka Kanyzy (sic!)2. Teprve v dalších větách Křen přiznává hlavní motiv – údajně se již „od léta 2005“ objevovaly „známky úmyslů využívat zpřístupněné dokumenty StB k osobním skandalizacím“. Jako konkrétní příklad (jediný!)uvádí moje dlouhodobé bádání nad eskamotérským kouskem, jak Bohumil Doležal trefně popsal životní etapu Jana Křena a Václava Kurala, kteří jako signatáři Charty 77 v první polovině osmdesátých let vycestovali do Západního Německa na studijní pobyt, aby se nerušeně vrátili do socialistické vlasti. A to v době, kdy v akci „Asanace“ byly k vystěhováni donuceny často brutálním nátlakem desítky disidentů.3

Prof. Křen v článku doslova uvádí: „Na internetu počal jednotlivě, ze souvislostí vytržené dokumenty zveřejňovat Bořivoj Čelovský a v odvetě proti kolegům, kteří s ním veřejně polemizovali, se nezastavil dokonce ani před otištěním dokumentů o jejich rodinných příslušnících.“ Co dodat k citovanému výroku pana profesora? Protože Křen neodkazuje na mé publikace, připomínám, že zmíněnou „diskusi“ o historizaci sudetoněmecké otázky v Literárních novinách, která spíše připomínala kamenování, jsem publikoval celou již v roce 2004 (!).4 K publikovaným dokumentům o rodinných příslušnících lze dodat pouze jediné – jednalo se o tajné spolupracovníky StB a dokumenty k jejich kauzám byly pro studovaný případ klíčové: Tamara Reimanová (krycí jméno „Máša“),5 Jana Kuralová („Leoš“) a Dagmar Krátká („Eva“). Posledně jmenovaná sice nebyla přímým příbuzným, přesto právě ona byla pro tajnou policii možná nejdůležitějším pramenem zpráv o postojích Jana Křena (na základě schůzek s „Evou“ napsal její řídící důstojník desítky agenturních záznamů), neboť s ním trávila poměrně hodně času. Všechny uvedené dokumenty (včetně faksimilí děkovných dopisů Václava Křena a Jana Kurala ministrům vnitra Obzinovi a Vajnarovi) jsem publikoval nejen na internetu, ale především ve své poslední knize, kterou Křen – jak je patrně jeho zvykem, pokud se jedná o nepohodlné argumenty – necituje.6

Je zajímavé, že Jan Křen začal své tažení proti využívání dokumentů StB k historickému bádání teprve tehdy, kdy k tomuto typu pramenů získala přístup nejen malá, privilegovaná skupina (ve velké většině bývalých komunistických) historiků,7 ale podle nového archivního zákona č. 499/2004 Sb. celá veřejnost. Nikdy nenapsal – na rozdíl od Pavla Žáčka, či mne – ani jednu studii založenou na pramenech, o jejichž využívání se ve svém článku tak emotivně rozepisuje. Snad i proto v něm převažují obecná tvrzení, která nedokládá žádným konkrétním příkladem (s výjimkou historky o tom, jak si ho v roce 1976 příslušníci StB popletli s Karlem Kaplanem – Křen již ovšem necituje ze svého svazku, kde se dochovaly jeho následné loajální dopisy funkcionářům ministerstva vnitra, v nichž zdůrazňoval, že se nikdy nezabýval poválečnou historií a neměl nic společného s vysíláním Rádia Svobodná Evropa atd.). Jan Křen zkrátka působí jako primán, který je hrdý na své znalosti, ačkoliv pouze absolvoval úvodní seminář o kritice pramenů. Ostatní historiky patrně považuje za nedouky.8

Shrnuji – zájem prof. Křena o dokumenty StB je účelový. Vyvěrá především z jeho osobních obav, aby se veřejně nezačalo hovořit o jeho vlastní minulosti. Jeden z mladých historiků v soukromém hovoru nazval jeho přístup k historii výstižně – konjunkturální materialismus. Lépe to nazvat neumím.


1 KŘEN, Jan: Dokumenty StB jako pramen poznání minulosti, In: Soudobé dějiny, roč. 12, č. 3-4 (2006), s. 708-733.

2 Správně Jan Kanyza.

3 Bohumil Doležal citovaná slova publikoval na svých internetových stránkách.

4 Srov. ČELOVSKÝ, Bořivoj: Český historik. Nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy 2004.

5 Její manžel Michal Reiman mě odsoudil v otevřeném dopise, který publikoval ve Zpravodaji Historického klubu (č. 1/2005, s. 85-88). Redaktor Zpravodaje doc. Jiří Kocian odmítl po poradě s dalšími členy vedení Historického klubu moji odpověď otisknout, neboť jsem ji již prý publikoval na internetu. Navíc se podle jeho slov redakce chce věnovat také jiným tématům. V neotištěné odpovědi jsem zdůraznil, že jsem citované dokumenty otiskl, aniž bych je hodnotil. Prof. Reiman přitom doslova napsal, že jsem se „hrabal ve špíně“ a údajně jsem si k tomu dokonce najal jakési nejmenované „placené poskoky“. Zvláštní dialektika dějin…

6 Srov. ČELOVSKÝ, Bořivoj: Slova do větru: www.celovsky.cz. Nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy 2006.

7 Srov. seznam signatářů petice předsedovi vlády Jiřímu Paroubkovi, kterého na podzim 2005 žádali, aby redukoval přístup veřejnosti k dokumentům StB. Petice nejvíce připomíná ponížené psaní carovi. Je otřesné, že v něm historici takřka desavuují svého kolegu Pavla Žáčka.

8 Kritice pramenů jsem se věnoval již ve své publikaci La méthode de la science d´ histoire jusq´au Ernst Bernheim.

 
27. 11. 2006