Archív  
 
Aféra českého historika
 

Nezasvěcení čtenáři se právem ptají, proč ta kontroverze okolo profesora Jana Křena. Z toho důvodu podávám stručný výklad celé „aféry“.

V roce 1995 prezident Václav Havel poblahopřál prof. Křenovi k jeho pětašedesátým narozeninám vlastnoručním dopisem:

Vážený pane profesore, milý příteli,

jsem rád, že se mohu připojit k mnoha Vašim přátelům, kolegům a žákům, kteří Vám tímto sborníkem blahopřejí k Vašim 65. narozeninám. Také já si velmi vážím Vaší celoživotní vytrvalé práce, a to nejen na poli historické vědy. Neméně cenný byl i Váš občanský postoj v dobách zlých, v srpnu 1968 a později v nezávislém českém duchovním životě. Vaše působení je dnes obecně známo a uznáváno pro fundovaný a kritický přístup k nejbolestivějším kapitolám česko-německých vztahů. Jako historik a intelektuál přinášíte do veřejné debaty věcnost, poučenost a kritický nadhled – s prostotou, vkusem a elegancí Vám vlastní.

Váš Václav Havel

Prezident si váží Křenovy celoživotní práce na poli historické  vědy a obdivuje  jeho vkus a eleganci, které přinesl do veřejného života. I když se u těchto slavnostních příležitostí nadsázka toleruje, neměly by se překročit hranice slušnosti.

Pražský rodák Jan Křen (*1930) se stal členem KSČ jakmile to bylo legálně možné, v šestnácti letech. V roce „vítězného Února“, kdy byly tisíce nekomunistických studentů postupně vyhozeny z našich vysokých škol, začal svá studia na Vysoké škole politických a hospodářských věd, „pařeništi“ komunistických kádrů. Po skončení studia přednášel až do roku 1969 historii na Vysoké škole stranické, posléze Vysoké škole politické ÚV KSČ jako asistent, poté jako docent a konečně jako vedoucí katedry dějin ČSR. V roce 1963 byly Janu Křenovi přiznány tituly PhDr. (philosophiae doctor) a CSc. (candidatus scientiarum); a v roce 1969 titul DrSc. (doctor scientiarum).

V době doznívání Pražského jara působil krátce jako vědecký pracovník Kabinetu kulturních dějin Filozofické fakulty UK. V roce 1970 byl pro svou účast v komunistickém reformním hnutí vyloučen z KSČ  a byl na něj uvalen zákaz výkonu povolání. Od roku 1970 pracoval jako dělník a v pozdějších letech byl spoluvydavatelem samizdatových Historické studie. Spolupracoval s disentem a byl signatářem Charty 77.

Po listopadu 1989 Křenův život začal být ještě plnější než před Pražským jarem. V roce 1990 obdržel profesuru na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1991 založil na Fakultě sociálních věd UK Centrum pro dějiny německy mluvících zemí, které se v roce 1993 změnilo na Institut mezinárodních studií.

V jediné historii českého poválečného dějepisectví je Křenovo stěžejní dílo popsáno jako „ještě v komunistickém zajetí“.

Křen se stal předsedou Historického klubu (1993-1996), předsedou oborové rady Grantové agentury UK, členem vědeckých rad Historického ústavu AV ČR, předsedou akreditační komise vlády ČR, redaktorem Českého časopisu historického etc., etc.. Kolegové ho poctili vydáním sborníků k jeho 65. a 70. narozeninám.

V roce 1990 byl jmenován spolupředsedou nově ustavené Společné komise českých a německých historiků, organizace, jejímž byl hlavním architektem. Akademie věd ČR mu udělila Palackého medaili. Z německé strany se mu dostalo pozoruhodného uznání: byl jako jeden z několika málo Čechů přijat za člena sudetoněmeckého Collegia Carolina v Mnichově a Historické komise sudetských zemí v Heidelbergu. V roce 1996 obdržel Goetheho medaili a v roce 2000 prezident Spolkové  republiky prof. Křena vyznamenal Velkým křížem s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo; a současně se stal členem správní rady Česko–německého fondu budoucnosti.  Při této příležitosti si Křen pochvaloval: „V našich vztazích s Němci platí slavné ´Nemusíme se milovat, stačí když spolu budeme dobře vycházet.‘ Myslím si  ale, že nikdy to nebylo tak dobré jako v posledních deseti letech.“ 

o-o-o-o-o-o-o

Jan Křen byl od raného mládí přesvědčeným členem strany. Studium historie ve škole, kde doktrína a stranická loajalita soutěžily s mediokritou, jakoby tuto víru ještě upevnilo. Ústřední výbor KSČ mu pak svěřil úlohu nad jiné delikátní; Křen se stal strážcem minulosti strany a  jejích vůdců. Brzy prokázal, že si tuto důvěru zaslouží. Křenovy historické práce se zabývaly nejen žádoucími tématy, ale byly také psány v žádoucí tónině. Strana se mohla cítit právě tak bezpečná s PhDr. Janem Křenem, DrSc., jako se soudruhy, kteří se honosili „dělnickým“ doktorátem. Mladý Křen, nadán očividnou inteligencí, břitkým perem a osobním šarmem, si rychle sjednal místo mezi vědeckými pracovníky strany, Ladislavem Štollem, Zdeňkem Nejedlým, Václavem Králem, Jiřím Hájkem,jkem či Vladimírem Sojákem….

Prof. Jiří Pešek, Křenův žák a chráněnec, nazývá jeho předsrpnovou kariéru „levicovým okouzlením“. Anebo, byl Jan Křen spíše jedním z „fanatických mladíků,“ kteří v padesátých letech „soudili, že z celé historie mají cenu jen dějiny dělnického hnutí a KSČ a že nejdůležitější pro poznání dějin je naučit se marxismu-leninismu“, jak to výstižně napsal Jaroslav Mezník. Prof. Křen nerad mluví o svém dvacetiletém okouzlení.   když není vyhnutí, volí lehký tón: „Existuje přísloví, že kdo není  ve dvaceti revolucionář, nemá srdce, kdo je revolucionář ještě ve třiceti, nebo čtyřiceti, nemá rozum. Co mi leží dodnes těžce na duši, je těch dvacet let, proměna ze srdce do rozumu. Bude to dneska znít divně,  ale jsem velmi vděčný sovětské invazi: ta člověka přesvědčila, že už to asi nepůjde.“ Přísloví často kulhají. Po roce 1948 revolucionáři byli buďto v Jáchymově nebo v exilu a nikoliv na Vysoké škole stranické. A nepotřebovali sovětskou invazi, aby rozeznali oč jde.

V roce 1996 politik Jan Křen jel do Bundestagu v Bonnu a vyzval německé politiky, aby nekladli překážky česko-německé deklaraci; představil sebe a své druhy „tschechische Deutschlandfreunde“. Nicméně jeho němečtí kolegové nemohli nevědět o Křenově vědecké minulosti jakož i o jeho vroucím poměru k „marxismu-leninismu“.

o-o-o-o-o-o

V sedmdesátých letech Jan Křen a Václav Kural, historici degradovaní do dělnických povolání, byli opětovně zváni dr. Wolfgangem Eichwedem, ředitelem Forschungstelle Osteuropa, na návštěvu Brém. StB jim vždy odmítla vydat výjezdní povolení. V roce ,1982 něco změnilo negativní postoj ministra vnitra Jaromíra Obziny.

Václav Kural o tom vypravuje: „V této době začala vznikat naše největší společná práce. Týkala se historie moderních česko-německých vztahů a její koncepci jsme vymysleli za jednoho pěkného letního dne před Křenovou obytnou buňkou /…/ V debatě jsme došli k závěru, že překonání sovětského hegemonismu nad námi není myslitelné bez nového česko-německého vyrovnání – jež zase není myslitelné bez nového prozkoumání vývoje česko-německých vztahů v průběhu moderní historie. Rozdělili jsme si práci tak, že Křen napíše k

nihu o období od obrození do r. 1918, já o době první republiky a nacistické okupace, a pro období poválečné jsme počítali s Milanem Hüblem, který se někdy v té době vracel z vězení. V té době přišlo několik nabídek z univerzity v německých Brémách na tzv. gastprofesury, které nám zařídili emigrovavší přítel V. Kahan a brémský profesor W. Eichwede.“

V těchto několika slovech Václav Kural podává genezi a podstatu disidentské politiky vůči Německu: Sovětský hegemon ztrácí dech a  pro nás je nutné si předcházet jeho nástupce. Prvním krokem je historické vyrovnání.

V letech po sametové revoluci prof. Jan Křen se holedbal, že stanoviska českých disidentů nabyla v roce 1989 na významu, když se stala základem zahraničně politické orientace pražského režimu, jež „dodnes“ trvá.  Jsou to zároveň slova, která prozrazují Křenův úmysl zase jednou použít historii k politickým záměrům.

Podle Kuralova vyprávění byl jedné letní neděle 1982 pozván na StB. Tam mu nabídli cestu do Brém, k čemuž on po váhání svolil – s podmínkou, že může jet i Jan Křen. Václav Kural odejel do Brém v říjnu 1982, aby zjistil tamní podmínky. Prof. Eichwede mu řekl, že jde o politické námluvy Lubomíra Štrougala se sociálně demokratickou vládou v Brémách. Dohodli se, že Brémy odpoví kladně, avšak jenom za podmínky, že Praha povolí výjezd oběma. V dubnu 1983 dostal Kural znovu obsílku na ministerstvo vnitra, kde mu sám ministr vnitra Jaromír Obzina sdělil, že cesta pro oba je povolena s výhradou, že  „při překročení pravidel nebude pro ně návratu“. To je vše, .co víme o této cestě z komunistického státu na Západ, která nemá obdoby. Archiválie zmizely, ač Kural tvrdí, že je po roce 1989 konzultoval.

Když jsem začal klást otázky, prof. Křen reagoval velmi negativně a jeho svěřenec prof. Jiří Pešek mi vyhrožoval estébáckým materiálem a nazval mé dílo „svinstvem“.

Od doby, kdy jsem psal tyto řádky, jsem na základě nového archivního zákona získal z archivu MV dokumenty, o nichž jsem se dříve domníval, že byly skartovány. A tak mohu odpovědět na některé své otázky bez pomoci prof. Jana  Křena.

(Pokračování zítra)

Bořivoj Čelovský

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
26. 12. 2005