Archív  
 
Česká kocovina
 

Píši tuto historku jako nepolepšitelný exulant. Po dlouhých 40 let jsem každou volnou chvilku přemýšlel, jak komunistům odplatit každý den, který jsem musel strávit mimo svou rodnou zem. Stokrát jsme mašírovali před  budovami komunistických diplomatických misí v bezmocném protestu proti nelidskému režimu….

Dává mi to také příležitost podtrhnout něco, o  čem exulanti nyní neradi mluví s těmi, co zůstali doma. Ano, velká většina nás měla být souzena spolu s bratry Mašíny pro vlastizradu, neboť jsme byli odhodláni se zbraní v ruce jít proti komunismu, a to i proti svým bratrům. Mnozí se    nevrátili, ti nejlepší z nás skončili  u Dien Pien Phu a na pankráckém popravišti.                                                                                                                                                                   

V hlavním městě Kanady, Ottawě, jsem se setkal se jmény dvou vyslanců komunistické Prahy. První se jmenoval Murzin a druhý Tauer. Z prvního jsem si udělal legraci, když přednášel svůj protest v kanceláři kanadského poslance, jehož jsem byl politickým   poradcem; druhého jsem dostal na kobereček u kanadského ministra zahraničí pro nediplomatické chování jednoho z jeho zaměstnanců.

        Proč píšu o těchto „drobnostech“? Abych ilustroval co nejvěrněji atmosféru, ve které se odehrával život jednoho českého diplomata.

        Po „sametové revoluci“ krajané v Kanadě,  jako ostatně na celém světě, přirozeně očekávali, že  Praha začne posílat do ciziny diplomaty s demokratickou minulostí. První zklamání  na nás čekalo, když se v Ottawě objevil Rudolf Schuster, bývalý člen ÚV KSS a pozdější prezident Slovenské republiky.

        V roce 1993 se novým českým velvyslancem v Kanadě stal Stanislav Chýlek, který si v nejkratší době získal krajanská srdce. Já sám jsem byl u Chýlka, který nikdy nebyl členem KSČ, častým hostem. Jednoho předvánočního dne roku 1997 jsem jej zastihl ve chmurné náladě. Právě dostal z Prahy zprávu, že je odvolán. Důvod nebyl udán, jen datum změny – 1. duben 1998.

        Jedna věc byla nápadná: spěch změny. Bylo velmi neobvyklé dát odcházejícímu velvyslanci tak krátkou dobu k přípravě na „aprílový“ odchod; navíc v kanadských klimatických podmínkách se personální změny, vyžadující stěhování domácností, dělaly většinou v létě.   

        Vysvětlení tohoto spěchu je patrně prosté – někdo v Praze měl zájem nového člena českého zahraničního ministerstva dostat na prestižní místo velvyslance v Kanadě.

        Ing Vladimír Kotzy se stal zaměstnancem ministerstva  zahraničních věcí v roce 1997 a téměř okamžitě byl jmenován na prestižní místo velvyslance v Kanadě. Zřejmě nastupoval na MZV s tím, že bude jmenován do Kanady. Poslední schůze Klausovy vlády v prosinci 1997 jej do této funkce skutečně schválila.

        Na ministerstvu bylo v těch dnech plno řečí o této neobvyklé kariéře neznámého českého „diplomata“. Často bylo spojováno s touto věcí jméno Václava Klause, neboť Ing. Kotzy byl znám jako Klausův přítel z lyžování. Když Klaus dostal v Sarajevě dýku do zad, a musel složit vládu, bylo zřejmě nutné uspíšit Kotzyho jmenování do Kanady.

        Tato příhoda by jistě zapadla bez hluku do propadliště dějin, kdyby neexistoval v archivu ministerstvu vnitra svazek, který na Ing. Vladimíra Kotzyho tajná policie vedla v první polovině osmdesátých let. Zde je jeho stručný obsah. 

        Vladimír Kotzy se narodil 8. dubna 1941 v Třebíči. Navštěvoval jedenáctiletku v Praze 8, jeho prospěch byl vynikající. V roce 1958 začal  studovat na Vysoké škole ekonomické a v roce 1963 zde obdržel červený diplom. Byl nadšeným členem pionýrského a mládežnického hnutí. Byl předsedou skupinové rady Pionýrské organizace školské organizace ČSM, členem fakultního výboru a konečně předsedou závodní organizace Československého svazu mládeže v Čedoku. V roce 1967 byl vyznamenán čestným odznakem Julia Fučíka. Vedle toho prošel řadou krátkodobých školení a kurzů a sám vedl roční kurz základů marxismu-leninismu pro členy ČSM v Podniku zahraničního obchodu Strojexport, jakož i podobné kurzy v době své jednoroční vojenské služby. V květnu 1967 byl přijat za člena KSČ a v červenci 1970 byl ze strany vyloučen. Ve svém životopise ze 14. prosince 1979 pokládal toto vyloučení za „příliš  tvrdé“,  jelikož jeho aktivita „na poli hospodářském, zaměřená ku zlepšení stylu a systému práce v podniku Čedok, byla nesprávně vztažena i do oblasti politické, kam v podstatě nikdy nesměřovala“.

         „I po tomto negativním výsledku stranického pohovoru“, napsal Ing. Kotzy v roce 1979 ve svém životopise, „jsem se však svojí aktivní činností na pracovištích jak v Čedoku, tak později v Club Motelu Průhonice a v KSNP, tak i mimo pracoviště, vždy snažil dokázat svůj kladný postoj k našemu socialistickému zřízení“.

        V roce 1981 se Kotzy sešel s příslušníky 3. oddělení 4. (kontrarozvědného) odboru V. správy SNB (Správa ochrany stranických a ústavních činitelů) v hotelu Praga. Kpt. Ant. Manda napsal ve svém záznamu o této schůzce z 24. července 1981, že Kotzy je „ochoten podávat poznatky jak k zájmovým osobám, tak i k celému okolí svého bydliště“. Dne 30. listopadu 1981 byl Ing. Vladimír Kotzy jako důvěrník Státní bezpečnosti zapsán v proslulém registru svazků pod krycím jménem „Inženýr“, registrační číslo svazku 22515.

        Dne 24. května 1983 kpt. Manda vyhodnotil spolupráci „Inženýra“ za období od 30. listopadu 1981 do 20. května 1983: v deseti konspirativních schůzkách byly „předány zprávy informativního charakteru“. Poznatky se týkaly „pohybu parkování vozidel V[ízových] C[izinců] v zájmovém prostoru v ulici Pod Stadiony“. „K osobám našeho zájmu“, píše Manda, „předával okrajové poznatky“.

        Dne 5. června 1985 kpt. Manda podal návrh na ukončení spolupráce s D „INŽENÝR“ reg. č. 22515. Tento návrh oceňuje spolupráci Kotzyho, která pozůstávala z „22 schůzek, na nichž předával informativní poznatky všeobecného charakteru, ze kterých byly zpracovány 4 A[genturní] Z[áznamy] k zájmovým osobám. V průběhu spolupráce projevoval velmi dobrý vztah k práci příslušníků Sboru národní bezpečnosti.“ Na základě uvedeného návrhu kpt. Mandy byl svazek 10. června 1985 uložen do archivu (archivní číslo 758034).

        Na první schůzce krajanů s novým velvyslancem v Ottawě Ing. Vladimírem Kotzym, mu jedna krajanka položila otázku, zda byl členem KSČ. Kotzy odpověděl sebevědomě, že byl, ale jen jeden rok. I tato „pětiprocentní“ pravda působila jako facka krajanské veřejnosti. Přinejmenším ochladila vztahy krajanů k českému velvyslanectví a tím k domovu na čtyři příští léta.

        Důležitá otázka samozřejmě ve svazku zůstává nezodpovězená: věděli ti, kdo byli odpovědni za Kotzyho vyslání do Kanady, o jeho spolupráci se Státní bezpečností? Zvláště když jeho minulost obsahovala patrně také informace o pohybu cizích diplomatů?

        Podle informací uvedených na internetových stránkách ministerstva zahraničí Vladimír Kotzy v současnosti řídí Odbor dvoustranných ekonomických vztahů, který se podílí na koordinaci a řízení aktivit ústředních orgánů v oblasti vnějších ekonomických vztahů ČR“. Nabízí se další otázka – jak vypadala jeho prověrka Národním bezpečnostním úřadem? Pro případný zájem jeho úředníků publikujeme kopii i přepis celého svazku, jak se v Archivu Ministerstva vnitra zachoval.

       

 
04. 10. 2005