Archív  
 
Lze lustrovat minulost?
 


Česká televize 15. listopadu 2005 informovala, že skupina někdejších disidentů chce „omezit přístup ke svazkům Státní bezpečnosti“. Podle zpravodajské relace v dopisech zaslaných ministrovi vnitra Františku Bublanovi, předsedovi vlády Jiřímu Paroubkovi a předsedovi Úřadu na ochranu osobních údajů Igoru Němcovi požadují, aby „citlivé informace o sledovaných osobách byly zpřístupněny pouze s jejich souhlasem“.
Uvedené dopisy doposud nebyly zveřejněny. Nemůžeme se tedy zabývat podrobnostmi textu petice ani motivací jednotlivých signatářů – soustřeďme se na zásadní otázku, kterou obecně formulovaným požadavkem nastolují. Je jím dělení občanů na dvě kategorie, na „sledované“ a „nesledované“.
Nyní v oblasti zpřístupnění svazků StB platí archivní zákon č. 499/2004 Sb., který platí stejně pro všechny občany. Jako nové kritérium signatáři patrně navrhují znovu využívat evidenční kategorie Státní bezpečnosti, která byla po celé období komunistického režimu páteří represivního aparátu. A podle těchto kritérií pak omezovat přístup k některým informacím, vyprodukovaným minulým režimem. Do důsledku dotaženo, jde vlastně o snahu zavést lustrace v obráceném gardu.

Pokoutní cesty

Když se před šestnácti lety hroutil pod náporem masových demonstrací komunistický režim, pracovní výkonnost československého průmyslu nebyla nejvyšší. Naopak příslušníci tajné policie pracovali pilněji než údernice Korabelnikovová. Ničili operativní dokumenty, které by je a jejich spolupracovníky mohly kompromitovat. O dva měsíce později byla páteř represivního aparátu předlistopadového režimu zrušena rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera.
Společnost se již tehdy dovolávala zveřejnění jmen příslušníků tajné policie a jejich spolupracovníků. Politické vedení však rozhodlo jinak. Svazky zůstaly tajné a přístupné pouze pro někoho. Kostlivci zůstali ukryti v archivních regálech. Na světlo se informace o Státní bezpečnosti dostávaly většinou různými pokoutními cestami – příkladem jsou neoficiální seznamy osob, evidovaných jako spolupracovníci StB, nebo neoficiální seznamy příslušníků tajné policie. Archivní dokumenty začaly být již před prvními svobodnými volbami využívány v politickém boji, za všechny stačí připomenout kauzu tehdejšího předsedy lidovců Josefa Bartončíka. Také někteří historici získali jako bývalí disidenti navzdory platné legislativě prostřednictvím svým přátel přístup k některým svazkům či vyšetřovacím spisům StB již na počátku devadesátých let – paradoxně je dnes najdeme mezi signatáře petice.
Teprve po několika letech, v souvislosti se schválením příslušné právní normy (zákon č. 140/1996 Sb.), mohli občané nahlédnout alespoň do svazků StB, které byly přímo evidované k nim samotným, tedy pokud patřili do kategorií, jimiž Státní bezpečnost označovala většinou své protivníky. Trvalo dalších šest let, než byly zpřístupněny svazky spolupracovníků StB (zákon č. 107/2002 Sb.) a další dva roky, než bylo možné zkoumat takřka všechny dokumenty StB a nenechat se především svazovat jejími kategoriemi. Po celou předchozí dobu vlastně nebylo jasné, proč nebyly tyto archiválie takto přístupné. Ministerští úředníci, odborná veřejnost, tajné služby i jednotlivci neustále při různých příležitostech zdůrazňovali užitečnost a potřebnost poznání vlastní minulosti. Často byl například používán argument, že v řadě případů jsou archivní dokumenty jediným dokladem o odporu konkrétních jednotlivců proti komunistickému režimu. Zkrátka s tezí, že bez zkoumání archivních dokumentů to nepůjde, souhlasili takřka všichni.

Nový archivní zákon

Od ledna letošního roku konečně může na základě nového archivního zákona č. 499/2004 Sb. každý požádat o zpřístupnění většiny dokumentů bývalé StB (uzavřeny ovšem doposud zůstávají spisovny tajných služeb či cizinecké policie, které vedou dokumenty StB jako „živý“ materiál). Badatel se může dozvědět konkrétní informace o operativní činnosti komunistické tajné policie, o metodách jejího fungování a zjistit, co a proč zajímalo jejího pána, tedy komunistickou stranu. Je nutné zdůraznit, že do archiválií může badatel nahlížet pouze na základě podané žádosti a za dodržení podmínek stanovených zákonem č. 499/2004 Sb. a badatelským řádem příslušného archivu.
U nově zpřístupněných svazků StB navíc není v drtivé většině případů limitován „začerněnými“, tedy anonymizovanými citlivými údaji k jakékoliv osobě v dokumentu uvedené – podle platného znění zákona na ochranu osobních údajů č. 101/2000 Sb. se totiž jeho působnost nevztahuje na činnosti spojené „se zpřístupňováním svazků bývalé Státní bezpečnosti“. Na okraj uveďme, že právě předchozí povinné anonymizování citlivých údajů bylo jedním z hlavních uváděných důvodů, proč nebyl Odbor archivní a spisové služby Ministerstva vnitra ČR schopen zpřístupňovat žadatelům svazky spolupracovníků StB podle zákona č. 107/2002 v řádných časových lhůtách. Anonymizování navíc nebylo prováděno systematicky – například v zpřístupněném svazku tajného spolupracovníka StB z počátku 80. let, který autor tohoto článku dostal k nahlédnutí, byli na některých stránkách mluvčí Charty 77 anonymizováni a na jiných jejich jména zůstala. Některé stránky byly navíc anonymizovány naprosto svévolně v rozsahu, který neměl s předepsanou ochranou citlivých údajů nic společného. Autor si například koupil na pardubickém pracovišti ověřené kopie několika zcela černých či zcela bílých stran z uvedeného svazku – bylo na nich jako výsměch otištěno razítko ministerstva vnitra s nápisem „ZRUŠEN STUPEŇ UTAJENÍ“.
Považuji za korektní uvést, že v sousedním státu, který spravuje také dokumenty Státní bezpečnosti, je situace v oblasti ochrany osobních údajů méně liberální. V roce 2002 zde po polském příkladu vznikl Ústav paměti národa (bližší informace o jeho činnosti jsou dostupné na stránce
www.upn.gov.sk). Osobní údaje jsou zde zveřejňovány pouze u osob, kde je „společenský zájem na odhalení a zpřístupnění zachovaných materiálů, dokládající činnost konkrétních osob při vytváření a udržování zločinného, nelegitimního a zavržení hodného komunistického režimu, je vyšší než ochrana jejich údajů o služební činnosti“. Anonymizace se tedy netýká příslušníků StB a dalších bezpečnostních složek, organizací založených na ideologii KSČ nebo KSS. Stejně tak nejsou chráněni tajní spolupracovníci tajné policie v zákonem vymezených kategoriích. Na druhou stranu je nutné připomenout, že anonymizování osobních údajů samozřejmě neznamená omezení přístupu ke svazkům, pouze znečitelnění velice malé části dokumentů. Rozsah kategorií osob, u nichž se citlivé údaje anonymizují, je menší, než byl před letošním rokem u nás. Výběr je přesto stejně problematický, neboť je převzatý z praxe Státní bezpečnosti…
Doufejme, že se bádání o naší minulosti nevydá „řeckou cestou“, kde po pádu plukovnické vlády podpořila komunistická strana menšinovou vládu za „malý“ ústupek – zničení archivu tajné služby z období autoritativního režimu.
Petr Blažek (vyšlo v týdeníku A 2)

 
23. 11. 2005