Archív  
 
Jiří Dienstbier je, zdá se, nenapravitelný
 


 

Jiří Dienstbier je, zdá se nenapravitelný. V dnešním Právu píše, že poté, kdy maďarská revoluce ukázala nemožnost násilné změny poměrů, dospěly české duchovní elity k tomu, že systém lze změnit jen zevnitř a nástrojem k tomu je komunistická strana. A toho se podjali Vaculík, Kundera, Liehm, Kosík a spousta dalších (samozřejmě také Dienstbier), kteří „postupně pronikli do státních institucí a do samotného aparátu KSČ“. K tomu je třeba podotknout: za prvé, jde o typické zkrášlování minulosti. Ti lidé nevstupovali do KSČ jako uvědomělá pátá kolona proto, že to byl podle jejich nejhlubšího přesvědčení jediný možný nástroj ke změně poměrů, ale jedni z přesvědčení, druzí z kariérismu, a nejčastěji bylo obojí smícháno k nerozpletení dohromady. Když se pak podstata „systému“ čím dál tím více obnažovala, potřebovali si udělat sami před sebou i před veřejností jakési alibi, a usmyslili si tedy, že systém „změní zevnitř“. A za druhé, v roce 1968 se jim podařilo naprosto přesvědčivě dokázat, že systém zevnitř, s pomocí komunistické strany jako „nástroje“, taky změnit nejde.

 

*      *        *

 

Opožděný boj s komunismem

Jiří Dienstbier, Právo, 3.12.2005

 

Sledujeme-li zápal dnešních bojovníků s komunismem, můžeme mít pocit, že není šestnáct let po revoluci, ale léta před ní, kdy tento zápas mohl mít smysl.

        Půlstoletí 1948-1989 se dnes označuje plošně za dobu nesvobody. Ale éra komunismu byla pestřejší. Pro nás, kteří jsme dospívali v polovině padesátých let, bylo odsouzení Stalinových zločinů signálem pro rozšiřování prostoru svobody. „Milostivé léto“ 1956 se sjezdem spisovatelů, studentským majálesem, veřejnými debatami a jistým uvolněním cestování do zahraničí skončilo potlačením maďarské revoluce. Nešlo to však už úplně.

Západ Maďary podněcoval a pak je ponechal sovětské invazi. Změnit systém bylo možné jen zevnitř a s vědomím geopolitických limitů. K dispozici byl jediný nástroj: komunistická strana. Koncem 50. let v ní byly už strany dvě - Stalinovi pohrobci a strana Literárních novin, Vaculíka, Kundery, Liehma, Kosíka, novinářů, vědců, která postupně pronikala do státních institucí a do samotného aparátu KSČ.

Úsilím o propuštění politických vězňů, rozšiřováním svobody informací, podporou kulturního rozmachu a prosazováním hospodářské reformy vytvářeli tito komunisté spolu s mnohými nestraníky podmínky pro Pražské jaro. Žádná vnitřní síla už nemohla zvrátit celonárodní touhu po svobodě. Když v Moskvě pochopili, že to není boj komunistických aparátníků o moc, ale konec režimu sovětského typu, poslali tanky.

Normalizátoři rozehnali organizace osvobozující se společnosti a vyházeli tisíce lidí z funkcí a zaměstnání, včetně půl miliónu členů KSČ. Ta vlastně byla zrušena jako politická organizace. Člen politbyra, který v něm vydržel do listopadu, odpověděl někdejšímu příteli, který se ho zeptal, jak to může dělat: „Je lepší mít osmnáct tisíc než osmnáct stovek.“

Mnozí slušní lidé se přizpůsobili podmínkám a uchovávali kulturu svých profesí. Legitimace KSČ se stala pracovní knížkou pro jakoukoli odpovědnější pozici. Náhražkou mohl být únik do lidové nebo socialistické strany. Ne vždy se to podařilo. Členství v nich bylo v nomenklatuře KSČ, jejíž okresní výbor musel přijetí schválit.

Listopadová revoluce nechtěla osvobodit několik „čistých“ a „spravedlivých“, ale všechny občany, aby se mohli bez strachu uplatňovat ve svobodné společnosti. Při všech dějinných zvratech se však vynoří nenávistníci, kteří se v jakémkoli režimu umějí uplatnit jen jako udavači, pronásledovatelé a chamtivci. K tomu se jim teď hodil boj s komunismem, na který si vzpomněli, až když už to bylo bez rizika.

Komunistická strana lpěním na svém názvu provokuje tím spíše, že sice odmítla zločiny padesátých let, ale nedokázala jednoznačně odsoudit jejich strůjce. Ale její představitelé působí v demokratickém systému a nelze předpokládat, že by chtěli zavádět diktaturu proletariátu nebo rušit soukromé vlastnictví. V současné Evropě a při neexistenci supervelmoci, která bývalý režim jistila, nikdo na návrat před listopad stejně nemůže pomyslet.

Snahy „vyrovnat se s minulostí“ zabředly do slepé uličky. Prvním marným pokusem byl lustrační zákon. Právní zmetek, vzniklý v hysterické atmosféře a nedůstojný demokratické společnosti, místo cíleného zaměření na původce křivd a udavače postihuje plošně lidi jen podle zařazení do určitých kategorií. Znemožnil oddělit darebáky od slušných lidí a vrátil poražené StB vliv na lidské osudy. Tvrzení, že odpůrci zákona podporují estébáky a udavače, je účelová lež. Prověřovali jsme zahraniční službu podle usnesení vlády ještě před zákonem a stovky lidí ji museli opustit. Vždy však na základě jejich konkrétních aktivit.

S minulostí se nevyrovnáme zákazem komunistické strany, výhrůžkami komunismem ani hrozbami „zítra komunisté, pozítří estébáci“. Adam Michnik v srpnu napsal: „Nechť nás dobří duchové chrání před revolucemi, které vyrovnaly účet ctností a nectností, které jsou dokončené. Neboť dokončením je guillotina nebo popravčí četa.“ Nic takového nám naštěstí nehrozí. Ale zarputilé výzvy k boji s komunismem vnášejí do společnosti neklid, který si nezaslouží. Nespokojenosti je dost, ale žijeme ve společnosti, kde základní demokratická pravidla platí, i když je někdy neumíme využívat. Volební procenta komunistů odhalují míru nespokojenosti se stavem společnosti a selháními polistopadové politiky. Politikové strašící komunismem však nabízejí zoufalcům zástupné viníky jejich strázní a podněcují extremisty, kteří se přiživují na každém napětí. „Pravicový bolševismus“ má stejné psychologické kořeny a následky jako ten původní. Antikomunistická pára, linoucí se opakovaně z vroucích volebních hrnců, nenahradí pozitivní programy, nabízející řešení, která by posilovala důvěru lidí v demokratický politický proces.

Bohumil Doležal, www.bohumildolezal.cz, 3.12.2005

 
05. 12. 2005