Archív  
 
Historizace sudetoněmecké otázky - dokončení
 

      V létě minulého roku jsem napsal článek o historizaci sudetoněmecké otázky (Český dialog č. 7-8/2004 a Literární noviny 18. 10. 2004), který jsem včera uveřejnil na své stránce. Následovala dlouhá a emocionální debata v Českém dialogu a zejména v Literárních novinách. Zde jsou její podstatné části.

Jan Křen:

 

Vážená redakce,

V čísle 7-8 jste pod titulem Český historik Bořivoj
Čelovský zveřejnili článek, který je ve skutečnosti jeho pamfletem na mne a další osoby, jež má v nelibosti. Stvořil jej ze špionážního slídění a konstrukcí a zkombinoval v něm nepravdy, polopravdy, překrucování z kontextu vytrhaných citátů se svými mnohokrát již otištěnými smyšlenkami – dohromady směsice, z níž každá pravda vychází zcela zkomolena.  Z této denunciace, sepsané v manýře na ruby obráceného kádrováctví pověstného normalizátora V. Krále, je patrný pisatelův obsesivně nenávistný komplex a trapná snaha sebe sama vynést. S tím není věcný a slušný dialog možný. Tolik sebeúcty ještě mám, abych s původcem na této úrovni žádnou polemiku nevedl; nečinil jsem tak již dříve a nebudu tak činit ani nadále, i kdyby si na mne ještě vymyslel cokoli.

Žádám Vás o zveřejnění tohoto dopisu.

S pozdravem Jan Křen

(Český Dialog, č. 9/2004)

 

Bořivoj Čelovský, odpověď Janu Křenovi:

 

Vážená redakce, v odpovědi na dopis Jana Křena (Český dialog 9/2004) cituji z úvodu druhého vydání Křenova stěžejního díla Do emigrace (1969):


      „Nové vydání této práce, jež byla krátce po té, co v roce 1963 vyšla, zcela rozebrána, přivádí autora do rozpaků. Od roku 1961, kdy v podstatě ukončil její rukopis, uplynula řada let – a jakých let! Mnohé se od té doby změnilo- v naší společnosti i v jejím myšlenkovém a kulturním životě. Také novodobá historiografie prošla za tu dobu vývojem vskutku převratným. Stará schémata byla rozbita, nové práce přinesly četné nové objevy, došlo k závažným změnám pojetí klíčových problémů. I autor této knihy se tohoto živého dění účastnil a dokonce jej to na čas odvedlo od vlastního badatelského zájmu, takže – to na vysvětlenou mnoha kritickým dopisům čtenářů – rukopis ohlášeného pokračování této práce dokončil až v r. 1967. Za tu dobu s ostatními historiky a v lecčems i sám dospěl k novému poznání. Objevily se skutečnosti před lety zcela neznámé a prodloužil se také odstup od dějů minulosti – tolik let ve světě, který se tak rychle mění, a v dějinách tak čerstvých, jako jsou tyto, není právě krátká doba.

      Leccos v této knize musí být formulováno jinak, přesněji a citlivěji, existují některá fakta, kterými musí být líčení doplněno, a leckteré omyly a chyby, kterých se autor  dopustil, musí být napraveny. To také je v tomto vydání učiněno. Kromě řady drobných stylistických úprav (které jsou nutné, neboť historiografie je povinna neustále pečovat o kulturu svého podání) byly zde na některých místech provedeny i menší změny věcné.


      Nejsou-li v některých pasážích této práce, zvláště pak v jejích úvodních částech, které jsou příliš poznamenány dobovým sociálním schematismem dnes již překonaným, provedeny potřebné hlubší úpravy, není to z autorovy marnivé snahy po důkazu své neomylnosti, ale spíše z důvodů opačných, z ochoty přiznat dnešnímu čtenáři svou tehdejší badatelskou i životní nedostatečnost, která by se neměla – aspoň podle autorova názoru – zakrývat dodatečnými změnami. Ostatně, čtenář bude moci aspoň lépe posoudit, kolik se od té doby změnilo – ve společnosti , v obrazech její minulosti a možná i v něm samém.“

(Český Dialog, č. 10/2004)

 

Jan Pauer

Život v duchovním bunkru

 

Z článku Historizace sudetoněmecké otázky od Bořivoje Čelovského (LtN č. 43) se čtenář dozví,  že renomovaný historik Jan Křen zapříčinil duchovní výprodej českých národních  zájmů do Německa. Nejprve svou interpretací proměn historického češství uhranul špičkám českého disentu, pak měl velice špatný vliv na svého „žáka“ Václava  Havla, který se, sotva v úřadu, omluvil sudetským Němcům a odjel do Berlína a Mnichova, což se rovnalo cestě Československé republiky do Canossy. Poté zosnoval Jan Křen  vytvoření česko-německé komise historiků a stal se jejím předsedou.Spolu se sudetoněmeckými a „říšskými“ historiky se pustil do revize a znásilňování českých dějin.


      Jak a kde to všechno začalo? Na univerzitě v Brémách, konkrétně v našem výzkumném institutu „Forschungsstelle Osteuropa“. Za nevyjasněné pomoci tehdejšího komunistického ministra vnitra Obziny, Štrougala a možná i díky StB – ačkoliv prý neexistuje žádný zápis – se v roce 1983 vydali historici Václav Kural a Jan Křen do Brém na vědeckou stáž. Tam se s německými historiky  D. Beyrauem, D, Brandesem a W. Eichwedem dohodli, že posunou odsun do centra badatelské, disidentské i obecné pozornosti. Dokonce spolu vydali jednu knihu, jejíž pravý záměr ještě nešikovně vyzradili v předmluvě. Spiklenecké centrum „K&K“ v následujících letech revizí českých dějin dovršilo zradu národních zájmů a tím pozvalo sudetské Němce k návratu do země české.


      Pan Čelovský očividně stále ještě žije v době války Čechů  s Němci. Je jeho dobré právo žít v duchovním bunkru, ale těžko ignorovat, jak manipuluje fakty, konstruuje za účelem denunciace konkrétních osob na obou stranách česko-německé hranice spiklenecké scénáře, které se odehrály hlavně v jeho fantazii. Zvláště pak, když jde o osoby, které ztělesňují to nejlepší, co se v česko-německých vztazích mohlo udát – sebekritický dialog na základě fundované znalosti historické materie.


      Už sama představa, že existují české dějiny, které lze pomocí komise historiků revidovat, je úsměvná. Pan Čelovský zřejmě zaměňuje texty komise historiků s papežskou bulou. Nevím, kdo jako první navrhl zřízení česko-německé komise historiků, ale vím, že už dávno před ní existovaly německo-francouzská, německo-britská aj. komise, které se časem přeměnily  na diskusní fóra. O jejich smyslu lze samozřejmě diskutovat. Byly a jsou pokusem o odbourávání nacionálních stereotypů a o racionalizaci dialogu. Ejich texty jsou vedeny snahou o shrnutí badatelských výsledků, zviditelnění mezer ve výzkumu a kontroverzních témat. Na konference jsou zváni lidé, kteří na daných tématech už pracovali. Sborníky komise pak dokumentují pestrost metodologických i hodnotových přístupů zúčastněných autorů. Jen občas se komise „míchá“ do politiky. Připomínám jen stanovisko k tzv. odsunovým ztrátám, které byly v německé veřejnosti určitými politiky notoricky uváděny jako desetinásobně vyšší, než ve skutečnosti byly. Do stejné kategorie pak patří stanovisko proti politické instrumentalizaci tzv. Benešových dekretů.


      Snaha B. Čelovského vrhnout stín podezření na oba historiky, kteří mají za sebou skoro dvacetiletý zákaz povolání a publikování, kvůli jejich předvolání komunistickým ministrem vnitra Obzinou je odpudivý. Jejich cesta se povedla díky přímé intervenci tehdejšího brémského starosty a známého sociálně demokratického politika Hanse Koschnicka. Během jeho návštěvy Prahy  se ho Štrougal přímo zeptal, jak lze zlepšit vzájemné vztahy. Na to mu Koschnick odpověděl, ať povolí pozvání obou historiků do Brém. Byla to oficiální návštěva a musí o ní existovat protokol či zápis. Šlo o to, aby signatář „Charty“ Jan Křen a zakázaný historik Václav Kural mohli nějaký čas v klidu bádat a hlavně se pak vrátit a nebýt „vyemigrováni“. Myslím, že Obzinova varování nebylo ani zapotřebí, neboť Křen a Kural nechtěli během svého pobytu vyzvat český národ ke svržení režimu. Šlo o pokus vytvořit precedent, po němž měla následovat další pozvání perzekvovaných historiků z tehdejšího  Československa. Bohužel se to nezdařilo. Oba historikové se vrátili nejen do Čech, ale i k lopatě a po nich žádný další historik-disident už nevyjel.


      V očekávání jiného tématu jsem si před časem koupil knihu B. Čelovského Mnichovský syndrom a nedočetl ji. Jeho článek mi ozřejmil proč. Vanul z ní stejný denunciační duch, který mě naposledy nepříjemně ovanul při četbě pamfletu normalizačního historika Václava Krále, jenž v 70. letech odhaloval revizionismus českých historiků, mj. týchž, o nichž se změněnými ideologickými znaménky dnes píše B. Čelovský.


      Iniciovat diskusi o česko-německých problémech je určitě prospěšné, ale ne na takové ubohé úrovni. Redakce by si měla uvědomit, že cesta od lesku starých Literárek k literárnímu Blesku může být překvapivě krátká.

Autor pracuje ve Vědeckém institutu pro východní Evropu na univerzitě v Brémách.

(Literární noviny, 25. 10. 2004).

 

 

Odpověď B. Čelovského Janu Pauerovi, kterou Literární noviny odmítly tisknout  (27. 10. 2004):

     
Pan Pauer je zaměstnancem Ostinstitutu v Brémách. Je to jeden z těch německých ústavů, o kterých Jan Křen a Václav Kural jednou napsali, že „z průhledných politických motivů“  bonnské kruhy těmto ústavům poskytují „štědré finanční podpory“ (Příspěvky k dějinám KSČ, 1963). Podařilo se  dvěma českým komunistickým historikům, kteří byli dvacet let později pozváni do Brém, změnit kurs německé „ostpolitik“, nebo bylo tomu zcela jinak?

     
Je „ubohé“,  když mne J. Pauer řadí vedle Václava Krále se změněnými ideologickými znaménky.  Jistě se nemýlím když řeknu, že Křen měl mnohem blíže ke svému kolegovi Královi ideologicky, a to s nezměněnými znaménky. Když si přečtu  druhé vydání Křenova stěžejního díla Do emigrace, najdu v něm nejméně tolik „omylů  a chyb“, ke kterým se Křen přiznává, jako lze najít falsifikací v knihách Václava Krále.

     
Je „odpudivé“, že Pauer neztrácí jediného slova o Křenových politických kotrmelcích, základu mého kriticismu. Vždyť jde o  historika a nikoliv o stěhováka klavírů. Historik je naším poslem do minulosti, aby nám podal zprávu o tom, jak to vlastně bylo. Tak jako křivopřísežník, neúspěšný historik nemá místo u svědeckého stolu.                                                

PS.    Nebyl jsem zrovna  nadšen Vaším redakčním komentářem. Pokládám jej za neetický.

 

Ad: Historizace sudetoněmecké otázky, LtN 43

 

Miloš Hájek, Praha 5:

 

      Považoval jsem dosud Literární noviny za nejlepší český týdeník a chtěl bych věřit, že takovým zůstanou. Míře sympatie vůči vám je však úměrná síla mého zhnusení nad uveřejněním článku Bořivoje Čelovského. Článek je skandalizující, obsahuje nepravdy a polopravdy. Jen k jednomu bodu: Podle autora Václav Kural nepíše „nepíše ani slovo o kontaktech s Obzinou, premiérem Štrougalem nebo jejich státní policií“. Tím konstruuje údajné spiknutí. Chci proto na tomto místě prohlásit, že  Václav Kural a Jan Křen žádné okolnosti své povolené cesty do Brém neskrývali; byl o ní informován širší okruh lidí, nejen chartistů a nezávislých historiků. Nakonec jeden detail (k Čelovského metodě); Se Štrougalem se Křen a Kural nikdy nesešli.

 

Prof. PhDr Jiří Pešek, předseda SH ČR, spolupředseda česko-německé komise historiků:

 

      Žijeme ve svobodném státě, a tak má autor zajisté plné právo psát cokoliv, zejména když se osobnostem jím napadaným hnusí žalovat ho z důvodu urážky na cti nebo pomluvy. Bořivoj Čelovský se stylizuje do role obránce národních zájmů, ve skutečnosti však ventiluje jen své osobní averze. Dokud ovšem publikuje své nacionalistické polopravdy a manipulace obecně známých fakt v knihách vydávaných nákladem vlastním, je to hlavně jeho věc. Dosáhne-li však otištění jak této špíny, házené na pření osobnosti českého disentu, v tomto konkrétním případě zejména Václava Havla a Jana Křena, tak svých denunciací čtrnáctileté odborné práce česko-německé komise historiků v Literárních novinách, které mají za sebou bezmála půlstoletou, většinou značně prestižní minulost a které jsou nadto financovány z veřejných zdrojů, pokládám to za skandální skutečnost. Nikoliv snad s ohledem na Čelovského, který ostatně neváhal ve svých knihách seznámit veřejnost i s pozoruhodnými okolnostmi svého zanesení do seznamů spolupracovníků StB, ale především s ohledem na vás. Jsem pověřen výborem Sdružení historiků ČR – Historického klubu, abych vám sdělil, že byste se za takové svinstvo měli stydět.

 

Luboš Dobrovský:

 

      Dne 6. 10. jsem poslal redakci Literárních novin mailem svou reakci na dopis pana Víta Kremličky, Vyjádřil jsem několika větami své rozpaky nad tím, že se redakce rozhodla dopis publikovat.Důvody svých rozpaků jsem vysvětli. Vyjádřil jsem i jistou naději, že se mi dostane vysvětlení, proč se redakce rozhodla poškodit publikováním dopisu mou pověst.


      Moje naděje se nenaplnila.  Jsem zklamán chováním redakce. Ve slušné společnosti bývá zvykem, že na otázky se odpovídá, profesionální pochybení, přehlédnutí či nedostatek taktu napravuje se omluvou. Vidím, že jsem se zmýlil, když jsem redakci Literárních novin považoval za součást slušné společnosti.

Ten omyl potvrdil se mi také v okamžiku, kdy jsem v Literárních novinách našel článek jistého pana Čelovského, který s tichou podporou redakce nestydatě lživě denuncuje profesora Jana Křena  a dr. Václava Kurala. Znám dobře práci obou zmíněných historiků a mohu svědčit, že denunciát jistého Čelovského nemá s pravdou naprosto nic společného. Obsah i styl článku připomíná ze všeho nejvíce texty otiskované v Haló novinách.

(Literární noviny, 8. 11. 2004)

 

 

Ad: Historizace sudetoněmecké otázky, LtN č. 43

 

Prof. Michal Reiman, t.č. Institut mezinárodních studií FSV UK:

 

      Byl jsem v cizině, když váš list uveřejnil článek B. Čelovského. Nechci se proto vracet ke skutečnostem, které již byly objasněny v glosách a replikách M. Hájka, J. Peška a L. Dobrovského, ani k tomu, co o pobytu J. Křena a V. Kurala v Brémách v roce  1983 uvedl J. Pauer. O tento pobyt brémská univerzita jednala po řadu let. Účastnil jsem se  tehdy – také jako jeden z mluvčích emigrační skupiny „Listy“ – řady porad v Brémách, které toto úsilí provázely. Pozvání J. Křena  a V. Kurala bylo projevem aktivního nesouhlasu s politikou čs. normalizačního režimu a projevem solidarity s představiteli čs. vědy. J. Křen a V. Kural  odcestovali k profesuře do Brém jako dělníci čs. podniku „Vodní zdroje“ a skutečný postoj čs. úřadů k této cestě se projevil v tom, že se po ukončení úspěšné profesury vrátili do ČSSR opět jako dělníci „Vodních zdrojů“. Vlastním důvodem mého dopisu není však tolik článek B. Čelovského, jako redakční poznámka „Ven z pasti“, kterou jste doprovodili příspěvek J. Pauera. Tvrzení B. Čelovského o okolnostech a smyslu pobytu J. Křena a V. Kurala v Brémách, sugerující představu o jakémsi „spiknutí“ komunistické Prahy , činitelů Charty 77 (V. Havel), brémských profesorů a sudetoněmeckých organizací za účelem zpochybnění „odsunu“, nemohou být předmětem žádné názorové diskuse, neboť postrádají věcný základ. Redakce se sice zastala cti známého německého historika prof. D. Brandese, mrzí mne však, že ponechala  bez povšimnutí výpady proti dvěma dalším význačným osobnostem německé vědy, prof. W. Eichwedemu z Brém a prof. D. Beyrauovi z Tubinek. Prof. W. Eichwede je zakladatelem brémské „Forschungstelle Osteuropa“ a jejího archivu a prof. D. Beyrau působil v minulosti jako jeho zástupce. Prof. W. Eichwede již po více než třicet let doprovází rozvoj nezávislých a nekonformních hnutí v zemích někdejšího sovětského bloku a jeho úsilím byl dochován bezpočet materiálů o těchto hnutích. Požívá dnes proto vysoké úcty ve všech zemích střední a východní Evropy, je zde vítaným hostem jak na úrovni nekonformních hnutí a demokratické opozice, tak i na úrovni vědy a politiky. Je po mnoho let přátelsky spjat také s činiteli čs. občanských hnutí a čs. emigrace  a byl za svou činnost v minulosti i s rodinou brutálně, doslova „v noci a za mlhy“ vykázán z ČSSR, mimochodem z bytu J. Křena. Redakce by měla o něm být plně informována,neboť byl před třemi léty pořadatelem velmi úspěšné výstavy o východoevropském a středoevropském „disentu“ v Praze, která se konala pod záštitou prezidentů ČR a SRN, V. Havla aj. Raua. Pokud jde o diskusi o „sudetoněmecké otázce“, kterou redakce komentovala, chtěl bych pouze upozornit, že prof. W. Eichwede není členem, mluvčím nebo stoupencem žádného sudetoněmeckého sdružení a že nepochází ze Sudet.

(Literární noviny, 15. 11. 2004).

 

 

Silácká slova

 

Bořivoj Čelovský:

 

      Literární noviny (46/2004) otiskly dopisy tří čtenářů, v nichž kritizují můj článek „Historizace sudetoněmecké otázky“ (LtN 43/2004), a Literární noviny za to, že jej uveřejnily. Ústřední postavou je prof. Jan Křen, který se k věci vyjádřil jen několik dnů předtím  v Českém dialogu (7-8/2004).  Obvinil mě ze „špionážního slídění“, „kádrováctví“,  „zkomolování každé pravdy“,  „překrucování z kontextu vytrhaných citátů“, „s mnohokrát již vytištěnými smyšlenkami“ …. Tato silácká    slova jsou doprovázena osobním útokem:  prý trpím „nenávistným komplexem“ a „trapnou snahou sebe sama vynésti“.

Postrádáte v tom něco? Jistě byste se rádi dověděli něco o mých „svinstvech“, jak jeden z této trojky podivných kritiků mé údajné prohřešky nazval.Křenovi však došla munice.  Místo toho prohlašuje, že má ještě „tolik sebeúcty“, že se se mnou nebude bavit, i  kdybych si  na něho ještě „vymyslel cokoli“.

Nyní k těm třem dopisům čtenářů Literárních novin. Historik Miloš Hájek   sleduje do puntíku metodu Křenovu:  Můj článek je „skandalizující“ a obsahuje „nepravdy a polopravdy“. Tak jako Křen,  Hájek používá  siláckých slov, aniž by jejich použití nějak opodstatnil.  

Druhý dopis je podepsán panem Lubošem Dobrovským. Píše o  „denunciátu jistého Čelovského“, který nemá „s pravdou nic společného“. Jako důkaz uvádí, že „zná dobře práce  Křenovy a Kuralovy“. Zase silácká slova s pečlivým vyhnutím se příkladů mých provinění.

Třetí dopis je podepsán prof. Jiřím Peškem. Pešek také používá metodu siláckých slov. A jedna novota: jmenuje se poslem výboru Sdružení

historiků ČR  - Historického klubu a jeho jménem píše, že Literární noviny by se měly „za takové svinstvo stydět“.  Po Křenově  vzoru,  ani slova o tom,   z čeho toto „svinstvo“ pozůstává. Kdo jsou tito obránci Jana Křena, přepisovatele českých dějin?

Hájek a Dobrovský byli před srpnem 1968 komunisté, a později, jako aktivní členové reformního hnutí, nesměli pracovat ve svých profesích. Pešek naproti tomu je dítě normalizace; pracoval nerušeně ve svém oboru (rodiče byli prominentní komunisté).  Po listopadu 1989 padl do oka Křenovi, stal se členem Česko-německé komise historiků, spolu s Křenem se stal také členem sudetoněmeckého Collegia Carolina.  V roce 1995 byl jmenován vedoucím katedry německých a rakouských studií  a později ředitelem této instituce.

Pešek navíc  píše o  „pozoruhodných okolnostech  mého zanesení  do seznamů spolupracovníků StB“. Nechť je zde zaznamenáno, že otázku seznamů StB vznesla strana Křenova.

Doufám, že uveřejnění  mé odpovědi přiměje prof. Křena a jeho ochránce k veřejné debatě o mých „svinstvech“.

(neuveřejněno)

 

O přepisování českých dějin

B. Čelovský:                

 

      Jan  Křen se zapsal roku 1949 na Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze jako student historie.Téhož roku stejně starý Michal Reiman přijel do Moskvy, aby studoval historii na státní univerzitě. Pět roků nato se novopečení historici setkali v Praze na Vysoké škole politické při ÚV  KSČ. Oba militantní komunisté přednášeli dějiny, Křen dějiny české, Reiman dějiny KSČ a KSSS. Jejich cesty se rozešly po Pražském jaru. Reiman byl vyloučen ze strany a v roce 1976 odešel do západního Německa; učil historii Sovětského Svazu na  Svobodné univerzitě v Berlíně. Křen však zůstal doma, ač nesměl pracovat ve svém oboru.

Reimanovo jméno se objevilo před několika  dny v Literárních novinách (15. listopadu 2004) v roli Křenova obhájce. Je to však role, která Reimanovi nesedí, ač jeho manýry jsou bezúhonné. Je to však svědectví spoluviníka,  jak se patrno z následujících řádků.        .

Křenův chráněnec Jiří Pešek má zajisté právo nesouhlasit  s mými interpretacemi Křenovy  činnosti.. Nazvat je však „svinstvem“ je nedůstojné profesora Karlovy univerzity. Zřejmě musím dodat více průkazního materiálu, než jsem původně myslel

Činím tak nejlepší  metodou, kterou znám: slovy samotného profesora Křena..

Zde je č. 1.

 

Citace z: Jan Křen – Michal Reiman, „K syntéze našich novodobých dějin“ 1),

Příspěvky k dějinám KSČ, 1963, s. 208-228.

 

s. 209 a 210

/…/ Celé mezinárodní dělnické hnutí, socialistický tábor a v něm i naše republika procházejí dnes hlubokými změnami, jejichž úvodem byl historický XX. sjezd KSSS. Strana dnes řeší dalekosáhlé otázky perspektiv našeho dalšího socialistického rozvoje. Jsme tedy uprostřed velikých změn, které se nemohou neodrazit i v oblasti ideologické, ve společenských vědách a také v historiografii.

Tato velká doba přirozeně musí mít a má i velké požadavky na vědu. Vždyť, jak skvěle kdysi napsal Zd. Nejedlý: „Věda (historie) nesmí se od života tak vzdáliti, aby se dostala na mrtvý bod. Národní život absorbuje všecku práci člověka, tedy i vědeckou, a kulturní člověk zajisté dbá, aby jeho práce, obracející se k veřejnosti, měla i veřejný účel a nebyla jen duševní gymnastikou ´soukromého učence´. Právě historie a politika vždy spolu úzce souvisí a musí souviseti.“  2) /…/

 

/…/ Avšak stále je zde holá skutečnost – málokterá doba ověřila závažný politický a aktuální význam historie tak skvěle jako dnešní. Vždyť právě hodnocení i přehodnocování minulosti se osvědčily jako mohutný nástroj poznání a prosazování nové progresivní orientace mezinárodního dělnického hnutí; osvědčily se jako mohutný nástroj hlubokých přeměn v myšlení milionů lidí, spjatých s překonáváním škodlivých důsledků kultu osobnosti. Málokterá doba vytvářela tak příznivé podmínky pro šíření masového zájmu o dějiny, o skutečný význam a průběh minulých událostí, o úlohu důležitých postav a činitelů hnutí jako dnešek. Nemají-li naše práce jako historické ve veřejnosti dostatečného ohlasu, mělo by nás to nutit k zamyšlení nad tím, jak historiografie přispěla a přispívá k řešení palčivých problémů současnosti, jak přispěla k dnešnímu závažnému osvobozujícímu poslání dějin. Nevztahuje se na nás aspoň zčásti známý Nejedlého výrok: „Národ však se zajímá o své dějiny jen jako o životní hodnotu a nenalézá-li v dílech svých dějepisců takové hodnoty, ztrácí přirozeně o ně zájem.“ 3) /…/

 

s. 210

Nová novodobá historiografie ze sebe zřejmě nevydala ještě takový velký tvůrčí čin, který by odpovídal naší době a kterým by překročila své úzké odborné hranice, ač se podnětně vyslovila k velkým otázkám současné doby.

 

s. 212 a 213

/…/ Nyní však před námi vyvstává nová etapa, jejímž těžištěm by podle našeho názoru mělo být dovedení tohoto syntetického úsilí dál, k dějinné „syntézi zobecnění“, která je druhově vyšším stupněm ve srovnání se zmíněnou „syntézou-shrnutím“. Znamená to „pozvednout“ historii na vyšší poznávací rovinu, neboť vystižení objektivní koncepce novodobých dějin, jejich filozofie je, jak napsal Zd. Nejedlý, „nikoli extravagancí, nýbrž nutnou podmínkou každého pravého dějepisectví“. 6) /…/

 

/…/ O koncepci novodobých dějin

 

Daná etapa historického poznání našich novodobých dějin není skončena pouhým shrnutím a utříděním  našich poznatků. Vyvstává nutnost učinit další krok v této historické abstrakci, pokusit se postihnout podstatu našeho dějinného vývoje posledních sta let, dovodit z něho a zkusmo formulovat  to, co bychom chtěli nazvat vývojovým zákonem  našich novodobých dějin. Od shrnutí, které má nutně konzervující charakter, třeba dospět v našem poznání k teoretickému zobecnění, které nefixuje (neshrnuje) pouze výsledky dosavadního bádání, nýbrž staví před vědu nově nové problémy.

 

Dosavadní obraz novodobých dějin v podání naší historiografie nám připadá tak trochu jako nevýrazná, akademicky provedená drobnomalba, v níž pečlivě prokreslené detaily spíše zakrývají a rozmazávají základní rysy. Jde tedy nyní o jakousi „stylizaci“ (historickou abstrakci), o takové podání, které by zřetelnými energickými tahy  vyzvedlo hlavní konturu a spělo tak „přímo“ k uchopení podstaty a smyslu dějinného vývoje. Aby se nám správně  rozumělo: nejde nám o redukci konkrétně historického na logickou abstrakci, nejde nám o opuštění historického přístupu a o jeho záměnu poznáním sociologickým. Vycházíme však z přesvědčení, že možnosti historického zobecnění nejsou dosavadními syntézami vyčerpány, že – aniž opustíme rámec historie – můžeme dojít  k ještě oproštěnějšímu, ještě obecnějšímu a podstatnějšímu obrazu konkrétního dějinného vývoje, k formulím – opakujeme – jeho vývojových zákonů a tendencí, které  dávají smysl konkrétnímu bádání a jsou nástrojem jeho prohloubení.

 

Teoretické zobecnění s cílem vypracovat ucelenou koncepci našich novodobých dějin je především v zájmu dalšího vývoje samotné historiografie. Všechny velké éry naší historie si ostatně takové náročné úkoly stavěly a z nich právě vyrůstaly hodnoty trvalého významu, jaké představují staré Palackého dějiny, velké dílo Zd. Nejedlého i dosud nedoceněný pokus o takovou koncepci, který podal Jan Šverma ve své „České otázce ve světle marxismu“. I naše nová marxistická historie musí mít ctižádost změřit své síly na tomto významném poli historického poznání.

 

Je to tím nutnější, že je na čase začít konečně vážně bojovat proti „kultu faktografie“, který má v naší historické vědě silnou tradici. Nejde tu jen o pozitivismus a jeho recidivy. V témže směru působila dogmatická ideologie kultu osobnosti, v jehož stínu naše mladá marxistická historiografie vyrůstala. Historická věda byla tehdy degradována na pouhou ilustrátorku apriorních „teoretických“ schémat a klišé jedince. 7) /…/

 

s. 214

/…/ Naše práce je třeba prodchnout hlubším teoretickým úsilím, je třeba směřovat k tomu, aby každá naše studie nerozšiřovala jen kvantitativně poznání minulosti, ale přispívala svým dílem k poznání podstaty dějin, aby byla kamenem, z něhož se utvoří velká klenba marxistické koncepce naší novodobé historie.

 

Bez toho nemůže historiografie splnit svou společenskovýchovnou funkci. Nedostatek teoretické koncepce se nepříznivě odráží v dějepisné výuce a propagandě dějin KSČ, snižuje podstatně jejich účinnost a vzbuzuje dojem o jakémsi staromilsky samoúčelném zájmu o minulost. To ovšem nemá nic společného se skutečným historismem jakožto jedním ze základních principů marxismu-leninismu. 11) /…/

 

s. 217 a 218

/…/ Pokusy postihnout „vývojový zákon“ našich novodobých dějin a formulovat jejich koncepci považujeme za jeden z nejpozoruhodnějších zjevů naší historiografie poslední doby. Zní to možná nadneseně, ale pokusit se na základě marxistické metodologie formulovat pro novodobou historii pendant velkých koncepcí našich starších dějin, je dnes největším úkolem moderní historiografie, jednou ze základních podmínek jejího zdravého vědeckého růstu i plnění její společenské role.

 

Má-li se hovořit o koncepci novodobých dějin, třeba především vyjasnit tento pojem, pokusit se o vymezení novodobých dějin a načrtnout jejich náplň, jak se nám jeví.

 

Základem marxistického pojetí dějin je třídní boj, v podmínkách kapitalismu pak třídní boj buržoazie a proletariátu. Osou novodobého společenského vývoje je „víceméně skrytá občanská válka“, vyúsťující „v otevřenou revoluci…, kdy proletariát násilným svržením buržoazie zakládá své panství“. 14)  Jádrem tohoto zápasu je rozhodující mocenské střetnutí obou tříd, proletářsko-socialistická revoluce. Proto také  Lenin na prahu rozhodné chvíle – v srpnu 1917 ve spise „Stát a revoluce“ – dochází k energické formulaci, jež nám napovídá směr dalších úvah: „Marxistou je jedině ten. kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu … Oportunismus nepřivádí uznání třídního boje právě k tomu nejdůležitějšímu, k období přechodu  od kapitalismu ke komunismu, k období svržení buržoazie a jejího úplného zničení“. 15)  Socialistická revoluce dobytím politické moci nekončí, nýbrž počíná.

 

Tyto historické přeměny tvoří nejpodstatnější rysy obrazu naší nové doby. „Současná epocha, jejíž hlavní náplní je přechod od kapitalismu k socialismu, je epochou boje mezi dvěma protichůdnými společenskými soustavami, epochou socialistických a národně osvobozeneckých revolucí, epochou zániku imperialismu, likvidace koloniálního systému, epochou přechodu dalších a dalších národů na cestu socialismu, epochou vítězství socialismu a komunismu ve světovém měřítku. Osou současné epochy je mezinárodní dělnická třída a její hlavní dílo – socialistická světová soustava.“ 16)

 

Obraz moderního světa je zcela ve znamení socialismu, jehož objevením začíná vskutku nová doba lidstva. Je-li - jak ostatně plyne z názvu samotného – úkolem novodobých dějin objasnění této nové doby, pak jejich náplní jsou historické kořeny, cesty vzniku současné epochy.

 

Novodobé dějiny tedy nejsou totožné s historií obou dotčených sociálně ekonomických formací. Zavedení tohoto pojmu v historiografii neznamená vůbec popření této elementární marxistické klasifikace. Naopak, právě v tomto podání vyniká světodějný mezník, jímž je socialistická revoluce, ve světových dějinách tedy Říjen 1917.

 

s. 218

/…/  Z našeho dnešního hlediska zahrnují novodobé dějiny jednotu a kontinuitu největšího revolučního procesu nové doby – zápasu dělnické třídy o likvidaci třídních antagonismů základního vývojového zákona naší doby, jímž je „zákon přechodu od kapitalismu k socialismu“. 19)  Novodobé dějiny tedy počínají s počátky vědeckého socialismu, vznikem jeho nositele – revolučního dělnického hnutí, přeměnou proletariátu ve třídu, která si uvědomuje svou roli hrobaře kapitalismu a budoucnosti lidstva, v sílu, která je „osou současné epochy“. (Program KSSS) /…/

 

s. 219

/…/ Naše novodobé dějiny definovali bychom tedy jako dějiny socialismu v našich zemích, jako historii boje za sociální a národní osvobození, za hegemonii dělnické třídy a uskutečnění socialismu. /…/

 

/…/ Naše novodobé dějiny jsou naplněny mnoha velkými událostmi a četnými společenskými konflikty. Z této různorodosti vystupuje do popředí konflikt základní, jímž nepochybně je boj mezi buržoazií a proletariátem. /…/

 

s. 220

Zápas o moc mezi buržoazií a proletariátem je tedy bojem o vedení společnosti, o to, která třída získá hegemonii v národě. Možnosti obou základních tříd jsou v tomto ohledu nerovné; mocenský handicap vůči vládnoucí a majetné buržoazii může proletariát vyrovnat jedině svým sjednocením, jež z něj činí sílu přitažlivou pro ostatní vrstvy společnosti. Vrcholnou formou sjednocení proletariátu je jednota politická, seskupení jeho základní masy kolem revoluční politické strany. Vedoucí úloha strany uvnitř dělnické třídy je podmínkou jejího třídního vítězství, vedoucí úloha dělnické strany v národě je projevem a výsledkem tohoto vítězství.

Formování dělnické třídy  ve významného činitele našeho národního života, zápas o národní hegemonii mezi buržoazií a proletariátem, vznik a formování vůdčí role dělnické třídy v naší společnosti, vznik a formování vedoucí úlohy revoluční strany uvnitř dělnické třídy a celé společnosti považujeme za „červenou nit“ našich novodobých dějin.

 

s. 221 a 222

/…/ Hegemonie dělnické třídy vyvolává závažné společenské změny, směřuje k přeměně ekonomiky, sociální struktury a celého vědomí společnosti. Tyto přeměny však nutně vyvolávají i zpětné pochody, především přeměnu vedoucí síly samé. I sama strana se mění z předvoje dělnické třídy v předvoj celé společnosti se všemi důsledky tohoto faktu. Vedoucí síla tedy usiluje o přeměnu (negaci) celé existenční základny společnosti, každé její vrstvy i sebe sama.  To konec konců vede k zániku jakékoli třídní hegemonie.

 

Zápas dělnické třídy s buržoazií o vedení společnosti nelze tedy redukovat na pouhou výměnu vládnoucích a není tudíž prázdným „hegemonismem“, jak jeho smysl falšuje vulgární měšťácká publicistika. Tento zápas má dalekosáhlou, pozitivní, zákonitě pokrokovou a humanistickou náplň společenské přeměny vybudování socialismu.

 

I naše novodobé dějiny jsou historií socialismu. Socialismus existoval původně v ideální podobě – nejprve v utopické formě jako tužba a vidina, posléze v podobě vědecké teorie, v níž se sjednotil třídní zájem proletariátu s objektivními zákonitostmi společenského vývoje.

 

Vznik vědeckého socialismu a dělnického hnutí, které je jeho nositelem, se má k sobě jako příčina a následek v dialektickém smyslu vzájemného prolínání. Tento vztah existuje i nadále: rozvoj dělnického hnutí závisí mj. na pokroku socialistické teorie, rozvoj vědeckého socialismu probíhá hlavně v souvislosti s vývojem dělnického hnutí, jehož každým pokrokem se teorie obohacuje a prohlubuje.

 

Pro národní dějiny je ovšem zvlášť důležitý zejména konkrétní vývoj socialismu v našich poměrech. Naše historie musí zachytit nejen obecný vývoj teorie socialismu, ale i vývoj masových představ o socialismu („model“ socialismu), které se tvoří v souladu s konkrétními podmínkami a úkoly našeho dělnického hnutí.

 

Vývoj socialistického hnutí, jeho teorie a její masové formy („modelu“) neprobíhá přímočaře po vzestupné linii, ale zahrnuje v sobě i retardační etapy, jakou je například v kapitalistické periodě sociálně  demokratický oportunismus. Historie musí podat plastický obraz všech částí dělnického hnutí, tedy i částí nikoli progresivních, neboť v těchto vnitřních rozporech socialismus vyrůstá, v tom tkví významná hybná síla celého hnutí, jedině tím se děje jeho pokrok. I zde platí Engelsova slova, že „dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí“, přičemž „každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnuta“. 24)

 

Vývoj socialismu nekončí revolucí, zde přechází v plném smyslu z polohy „ideální“ do roviny společenské aktivity a praxe.

 

I zde, nebo přesněji: právě zde nabývá vývoj socialismu ve všech svých podstatných prvcích (jako teorie a hnutí a z obou vyrůstající masový „model“) nového tempa a kvality.Zkušenosti socialistické výstavby v různorodých podmínkách tvoří obrovitou živnou půdu pro rozvoj socialistické teorie, která prodělává prudký rozvoj. Výstavba nového řádu radikálně mění podmínky samotné existence strany.

 

s. 223

/…/ Je zcela samozřejmé, že úkolem naší historiografie je postihnout specifický přínos a realizaci tohoto procesu v našich poměrech. Kromě zvláštní situace ekonomicky vyspělé země rozhodující specifickou podmínkou (která ovlivňovala československý vývoj již dlouhá léta) byla existence Sovětského svazu a zvláště pak socialistického tábora, za jehož součinnosti a pomoci naše socialistická výstavba probíhá; specifikum našeho vývoje tkví především v historickém vzniku naší lidové demokracie. /…/

 

s. 224

/…/ Historické prozkoumání národně demokratického (proti německému imperialismu a vlastní velkoburžoazii namířeného) přístupu k socialistické revoluci a jeho vliv na budování socialismu bude patrně nejpřínosnější stránkou našich novodobých dějin. /…/

 

s. 226

/…/ Původní podnět k zamyšlení nad těmito po výtce teoretickými otázkami byl velice praktický: potřeby výuky naší novodobé historie na Vysoké stranické škole-Institutu společenských věd a problémy (i kritika) našich posluchačů. Z řady diskusí o těchto otázkách vyplynulo, že jedním z hlavních pramenů našich nedostatků je právě to, že nemáme ucelenou koncepci novodobých dějin, která by je sevřela do pevného tvaru a dala vyniknout jejich zákonitostem a poučením; zdá se, že pedagogickému pracovišti se tyto mezery signalizují rychleji než specializovaným pracovištím výzkumným.

 

Koncepce, kterou jsme se zde pokusili načrtnout, vznikla tedy v podstatě zobecněním. Tento pohled nám zároveň jasněji ukázal nedostatky našich znalostí, na jejichž překonání bychom se chtěli ve spolupráci s ostatními pracovišti zaměřit. Už z toho hlediska bychom rádi podtrhli diskusní charakter tohoto příspěvku. Je jisto, že další bádání naši hypotézu podstatně upřesní a možná i zvrátí; nadhodí-li však tyto otázky k diskusi, svůj účel splní. /…/

 

1. Tuto stať o některých otázkách koncepce nové historie předkládáme k diskusi jako výsledek úvah na katedře dějin ČSSR  a KSČ na Vysoké stranické škole. V příštím čísle Příspěvků chceme navázat na tuto obecnou část a vyslovit se k některým problémům koncepce  obou period našich novodobých dějin – kapitalistické i socialistické.

2. Zd. Nejedlý, O smyslu českých dějin, Praha, s. 48 a 49.

3. Zd. Nejedlý, O smyslu českých dějin,  s. 113.

6. Zd. Nejedlý, O smyslu českých dějin,  s. 115.

7. To ukázalo neobyčejně podnětně  sněmování sovětských historiků v prosinci 1962 v Moskvě.

11. Se zarážejícím nepochopením této otázky se setkáváme i v poslední době, např. u některých našich filosofů. Toto stanovisko, projevující se začasté ostentativním přehlížením významu historiografie v systému marxismu-leninismu, je nepochybně restduem dogmatických názorů. Ne nadarmo B. N. Ponomarjov při kritické analýze dogmatismu a his0000toriografie zdůrazňoval, jak silně „antileninská ideologie kultu osobnosti podrývala marxisticko-leninský princip historismu“.

14. K. Marx – B. Engels, Manifest komunistické strany, Praha 1949, s. 34.

15. V. I. Lenin, Stát a revoluce, Praha 1949, s. 46-47.

16. Program KSSS, Nová mysl, zvl. číslo,  říjen 1961, s. 428-429.

19. R. Garaudy, Úkoly komunistické filosofie a kritika Stalinových filosofických omylů, Cahiers du communisme, 5. IX. 1962, cit. podle přílohy čas. Budujeme školu, čís. 1/1963.

24. B. Engels J. Blochovi 21. IX. 1890; K. Marx-B. Engels, O historickém materialismu, Praha 1949, s. 58.

(neuveřejněno)

 

 

„Svinstvo“

 

Dopis B. Čelovského Literárním novinám 26. 11. 2004:

 

Přesto, že jsem ztratil důvěru ve Vaši  novinářskou etiku, posílám Vám odpověď na  dopis prof.  Peška z 8. 11. 2004.

Ačkoliv se  podepsal „Prof. PhDr Jiří Pešek, předseda SH ČR, spolupředseda česko-německé komise historiků“, z jeho dopisu čiší nevzdělanost. Slovo „svinstvo“, kterým častuje mé práce, se dá vysvětlit jeho autobiografií v Lexikonu současných českých historiků; její délka předčí hravě všechny české historiky – a je jich tam něco přes sedm set, pokud však jde o knihy, které sám napsal, Lexikon udává pouze dvě. To však stačilo, aby Křenův chráněnec převzal  po něm v roce 1995 místo vedoucího katedry německých a rakouských studií, byl jmenován členem česko-německé komise historiků a byl pozván za člena sudetoněmeckého Collegia Carolina.

Pešek do svého dopisu (Lit.N., 8.11. 2004) vmísil slovo StB se zručností podvodného hráče. To mi  dává licenci udělat totéž.

         Musím předeslat, že můj dossier na ministerstvu vnitra ČR je kompletní. Začíná v době, kdy Pešek sotva vylezl z plenek, jeho rodiče přednášeli marxistickou filozofii na Karlově univerzitě a Křen přednášel na Vysoké škole politické při ÚV KSČ. Pešek nazývá Křenův dvacetiletý militantní  komunismus „levicovým okouzlením“. A já jsem na svou tehdejší činnost hrdý.

Prof. Křen je uveden v seznamu spolupracovníků StB (viz Cibulka č. 2 Organizovaný zločin). Milan Churaň (Postupim a Československo) věnuje skoro půl stránky Janu Křenovi a Václavu Kuralovi. Já mám dokument ministerstva vnitra s datem 20. prosince 1984, který obsahuje jméno „bývalého historika doc. J/cenzurováno/ K/cenzurováno/ (1930), který se nedávno vrátil z NSR“. Jde o zprávu EVY z 1. odboru 10. správy, známé agentky, která měla „na starosti“ také Dr Prečana a Jiřího Pelikána.

Co to vše znamená?  Zřejmě to naznačuje, že bouře skartace řádila v archivu     ministerstva vnitra. Cesta dvou  disidentů, Jana Křena a Václava Kurala do Západního   Německa, sponzorovaná ministrem vnitra ČSSR, musela za sebou zanechat  haldu papíru. Nikdy se asi nedozvíme, kdy a kdo tyto dokumenty skartoval.  A tak otiskuji tento jediný dokument jako němého svědka  archivní devastace.

Jsme tedy odkázáni na psaní Václava Kurala o tomto pozoruhodném  podniku (nenašel jsem Křenovu verzi). Kural píše, že ministr vnitra Obzina jej varoval, aby  oba dbali „pravidel“ a že při jejich „překročení nebude návratu“, aniž  by prozradil o jaká pravidla šlo. Vzhledem k tomu, že oba profesoři napsali v Německu knížku s velmi aktuálním obsahem, bylo by zajímavé se dozvědět, zda během psaní byla Praha informována o tomto podniku, a zda knihu mohli dovézt domů. A těch nezodpovězených otázek je mnohem více.

Je „svinstvem“ pro historika klást tyto otázky? Anebo prostě psát historii jen na základě svědectví přímých účastníků?

Moje „svinstvo“ o Křenově přepisování českých dějin po Pražském jaru se opírá o:

--- Ustavení prý paritní česko-německé komise historiků, jejímiž členy jsou na české straně Jan Křen a jeho přátelé a na německé straně  sudetští a „říšští“ Němci, s mandátem studovat a harmonizovat historii českých zemí a nikoliv dějin německých.

--- Kuralovu zprávu v knize Occursus-setkání-Begegnung: Křen a spol. před cestou do Brém usoudili, že bez česko-německého vyrovnání není možno se zbavit sovětské hegemonie.

--- Křenovo holedbání německým partnerům (1993), že „základem“ čs. zahraniční politiky bylo a je stanovisko disidentů na česko-německé vztahy.

--- Vydání knihy Integration oder Ausgränzung v Brémách (1986), která připravuje půdu pro reorientaci české politiky vůči sudetským Němcům.

         Pešek zřejmě pokládá tyto tři teze za terra  prohibita.

(neuveřejněno)

 

Proč má smysl číst většinu prací  Bořivoje Čelovského

 

David Tichý (Autor studuje na Masarykově univerzitě v Brně. - Jde de facto o pražského historika, který skrývá svou identitu).

 

V 43. čísle Literárních novin svým textem Historizace sudetoněmecké otázky jistě napsal argumentačně i eticky pochybný pamflet a reakce, které sklidil především od českých historiků (LtN č. 45 a 46), jsou z velké části oprávněné. Přiměřené ale nejsou v tom, že o Bořivoji Čelovském pojednávají jako o pouhém denunciátorovi.   To si v žádném případě nezaslouží. Kdo by to měl vědět lépe než právě historici?  Vždyť Čelovského  německy psaná disertace Mnichovská dohoda 1938, před pěti lety konečně vydaná v  českém překladu, je dosud jednou z  nejvýznamnějších prací k danému tématu.

      P
o svém polistopadovém návratu z kanadského exilu navíc Bořivoj Čelovský publikoval celou řadu zajímavých historických a životopisných prací (So oder so: řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945; Emigranti: dopisy politických uprchlíků z prvních let po "Vítězném únoru" 1948; Moje střetnutí s rozvědkou StB; Šel jsem svou cestou), které si v žádném případě nezaslouží zaujatá slova Jiřího Peška o “manipulaci obecně známých fakt”.

     
Přestože jsou Čelovského knihy tu či onde poznamenány určitým chvatem a   možná budou muset být v lecčems doplněny, je při jejich hodnocení třeba mít na paměti, že je jejich autor jedenaosmdesátiletým mužem, který svádí zápas s Parkinsonovou chorobou. V tomto ohledu podává lidsky i badatelsky  ojedinělý výkon (to, že zde zmiňuji jeho handicap, snad Bořivoje Čelovského neuráží).  Pozoruhodný je jeho celý – vskutku nelehký - život. Narodil se v roce 1923, byl těžce postižen nacistickou okupací. Jako svobodomyslný člověk odmítl život v komunistické nesvobodě a již v roce 1848 zvolil exil.  Ačkoliv byl velmi nadějným historikem, v Kanadě  nedostal k profesnímu startu šanci a živil se jako státní úředník. Energičnost a  publikační aktivita, s nimiž  si po Listopadu 1989 užívá svého důchodu, jsou  obdivuhodné.


      A především je třeba zmínit další podstatné  Čelovského vlastnosti: vytříbený cit pro společenské dění,    výjimečnou občanskou odvahu a osobní statečnost.  Projevil je především  svou solitérní aktivitou, která nemá  v  České republice a možná v celém postkomunistickém světě obdoby:  ve své knize Konec českého tisku (první vydání z  roku 2001 ještě neslo  otazník) upozornil  na  monopolizaci  ve vlastnické struktuře domácího tisku a jeho jednostrannou, ve vyspělém světě nepředstavitelnou kapitálovou skladbu (cca 85 % zahraniční, z toho v drtivé většině německý kapitál, a to především pouhých dvou – a ještě provinčních – firem). Čelovský  se pokoušel iniciovat veřejné diskuse o  tomto neblahém vývoji, dokonce  první vydání své knihy na své náklady rozeslal všem poslancům a senátorům a 1060 osobnostem veřejného života (akademikům, intelektuálům atd.). Výběr z jejich odpovědí, které přináší druhé vydání knihy Konec českého tisku, je výjimečným dokumentem české transformace a svědectvím o selhání  politické a společenské elity naší země. Jak je možné, že  o procesu faktické monopolizace či přinejmenším drsné kartelizace tisku (ale i distribučních tiskových firem)  fakticky neproběhla žádná alespoň trochu výraznější politická ani veřejná debata? Odpověď je nasnadě: mimo jiné zcela selhala právě média. Osamělá akce Bořivoje Čelovského neměla šanci na úspěch, mimo jiné také proto, že se mezi politiky a vzdělanci našlo jen nemnoho stejně pronikavých a občansky odvážných lidí, kteří se nespokojili s idelogickými frázemi o volném trhu. Že se proti skoupení  téměř celého domácího tisku ”nedá nic” dělat, je ostatně nejhojnější tvrzení Čelovským oslovených zástupců elit, pokud mu vůbec odpověděli. Je dobré, že Bořivoj Čelovský – opět jako jeden z mála – jasně  ukazuje, že mnohé západní země   (např. Francie a Kanada)  mají tuto politicky a společensky extrémně  důležitou oblast zákonodárně  dobře ošetřenu.  A není to nic těžkého.   Uvědomme si ten paradox: muž žijící desetiletí v kapitalistické cizině, kde udělal úspěšnou kariéru vyššího státního úředníka, varuje  teprve se formující  české  elity pocházející povětšinou z reálsocialistického marasmu  před naivním postojem ke kapitálu a národním zájmům  - a dostává se mu bohorovných  pouček o volném pohybu kapitálu…


      Bořivoj Čelovský je výjimečný tím,s jakou odvahou se dotýká i dalších témat, o nichž se u nás nehovoří. Tím je například velká závislost české historiografie a historizující publicistiky na německé, a to především v  institucionální a finanční oblasti.  To, jak  se tato skutečnost odráží ve volbě témat, hodnocení minulosti a veřejných aktivitách historiků a dalších vědců (a samozřejmě i novinářů), jaká je finanční nákladnost a skutečný přínos řady kvazivědeckých a “usmiřovacích” seminářů atd., si jistě zaslouží  pozornost.

Je obrovská škoda, že v této věci Čelovský stejně jako ve své nedávné stati v Literárních novinách  argumentuje často zjednodušeně až primitivně  a že je nespravedlivý k některým  osobnostem, které kritizuje. Platí to především o Janu Křenovi, viz knihu Mnichovský syndrom.  Je zjevné, že se Čelovský nedokáže přenést přes traumata své osobní historie, že  pro něho znamenají nezvládnuté komplexy (protiněmectví, antikomunismus).  Je ovšem dost dobře možné, že  dryáčnickost mnohých jeho vývodů pramení i z rozhořčení nad tím, že se o  řadě závažných témat u nás veřejně vůbec nehovoří. Kdyby u nás existovala slušná investigativní žurnalistika,  třeba by se Čelovský věnoval jen samotné historii.

Bylo by skvělé, kdyby se Bořivoj Čelovský dokázal Janu Křenovi omluvit.  Pro oba přece platí, že lidsky ani odborně nikdy neselhali tak, že by si zasloužili takové znevažování, jaké se dostává Křenovi od Čelovského a v následných reakcích Čelovskému od přátel a kolegů Jana Křena. Čelovskému by se pak měl omluvit Jiří Pešek, a to za své ponuré narážky na historikův kontakt s StB.  Je totiž prokázáno, že se jednalo o Čelovského pokus  (provedený za spolupráce s kanadskou kontrarozvědkou i příslušných  českých emigrantů) odhalit tajné československé agenty v Kanadě. Šlo o aktivitu dokazující historikovu nonkonformitu i výjimečnou statečnost.  O jeho osobní cti a kreditu svědčí fakt, že striktně odmítl mít z riskantní  špionážní hry jakýkoliv finanční prospěch.  Postupně otevírané   archivy potvrzují, že zmíněné události  Čelovský v knize Moje střetnutí s rozvědkou StB a dalších textech vylíčil  pravdivě i sebekriticky.


      Pomysleme však na Bořivoje Čelovského i Jana Křena ještě jednou zároveň.  Oba historici  jsou  totiž pro své  zajímavé  i rozporuplné  osudy  a práce mimo jiné i zvláštním “dokumentem” našich soudobých dějin i současnosti. Osobností typu Bořivoje Čelovského bychom si měli obzvláště vážit, a to i  s jejich omezeními a negativy.  Takových lidí totiž máme tak málo…

 

 

Dr. Petr Blažek a Dr. Petr Koura:

                                     

Vážená redakce Literárních novin,


      se zájmem sledujeme diskusi, která se již delší dobu objevuje na stránkách vašich novin v souvislosti s otištěním článku Bořivoje Čelovského „Historizace sudetoněmecké otázky“. Jako příslušníci mladé generace se k tomuto „sporu historiků“ cítíme povinni též vyjádřit. Původně jsme nechtěli zasahovat do osobních sporů jednotlivých zúčastněných stran a vnášet do diskuse další emoce. Po přečtení dopisu prof. Jiřího Peška (LtN 46), v němž zpochybňuje nejen osobní, ale také odborné kvality dr. Bořivoje Čelovského, jsme se však rozhodli reagovat. Jiří Pešek v závěru svého dopisu podle svých slov tlumočí stanovisko Sdružení historiků ČR – Historického klubu. S ohledem na zásady historikovy práce (bez hněvu a náklonnosti) je celý dopis ovšem neobvykle emotivní a zaujatý (například Čelovského text je označen za „svinstvo“) natolik, že podle našeho soudu překračuje hranice slušné a věcné debaty.

      Přestože nejsme členové výše uvedeného sdružení, cítíme nutnost odmítnout několik tvrzení prof. Peška, s nimiž zásadně nesouhlasíme. Domníváme se především, že dr. Čelovský odvedl na poli historiografie českých moderních dějin úctyhodný kus práce. Skutečnost, že v uplynulých deseti letech vydal bez jakékoliv státní podpory téměř dvě desítky knih, považujeme za obdivuhodnou, nikoliv dehonestující, jak to vyznívá z dopisu prof. Peška. Sám přitom jistě osobně zná historiky, kteří v uplynulé dekádě vyčerpali ze státního rozpočtu nemalé finanční prostředky, aniž by jejich publikační činnost dosáhla byť pouhého zlomku publikačních aktivit Bořivoje Čelovského.

      Dále nemůžeme souhlasit s Peškovým výrokem, že dr. Čelovský publikuje „své nacionalistické polopravdy a manipulace obecně známých fakt.“ Bořivoj Čelovský se vyjadřuje k současnému politickému dění či ke svým vrstevníkům z historické obce pouze v některých svých knihách. Chápeme, že prof. Pešek se s řadou těchto názorů neztotožňuje a ani ztotožnit nemůže. Označit ale kompletní dílo Bořivoje Čelovského za „polopravdy a manipulace“ nám však připadá naprosto neadekvátní a nedůstojné člověka s titulem profesora moderních českých dějin. Čelovského kniha Mnichovská dohoda 1938, vydaná poprvé již v roce 1958, je dnes považována za jednu ze stěžejních knih problematiky tzv. zářijové krize, tedy klíčové události českých dějin 20. století (v podobném duchu hovořil o této knize například profesor Robert Kvaček na konferenci o Mnichovské dohodě, která se uskutečnila v loňském roce v Černínském paláci). Podobné renomé má též Čelovského kniha So oder so - řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945, která se běžně používá jako pomůcka při seminářích na Filosofické fakultě UK. Do třetice bychom rádi zmínili též Čelovského knihu Strana světí prostředky - martyrium faráře Josefa Toufara, v níž autor plasticky vykreslil mechanismus konkrétního případu politické represe (umučení katolického kněze v roce 1950 příslušníky StB.

      Konečně považujeme za nejvíce vulgární poznámku prof. Peška, který hovoří o „pozoruhodných okolnostech“ zanesení Čelovského do seznamů spolupracovníků StB. Je směšné, když předseda spolku historiků, hovoří takovýmto způsobem o boji exulanta s komunistickou rozvědkou. Oba naopak považujeme Čelovského počin, tedy zveřejnění svazku, který StB vedla k němu jako ke svému údajnému tajnému spolupracovníkovi, za příkladnou a doposud ojedinělou ukázku občanského postoje, jak přistupovat k vyrovnání se s komunistickou minulostí. Bořivoj Čelovský ve své knize Mé střetnutí s rozvědkou StB především věrohodně doložil, že kontakty s komunistickou tajnou policií byly od počátku řízeny kanadskou kontrarozvědkou, s níž se předem jako exulant domluvil. Na konci své „spolupráce“ s StB dosáhl toho, že tehdejší rezident v Ottavě Miroslav Čech (později v období Pražského jara krátkodobě šéf rozvědky StB, tedy jeden z nejschopnějších mužů tajné policie) byl v roce 1960 prohlášen kanadskou vládou za nežádoucí osobu a již nikdy se do Kanady nepodíval. Čelovského interpretaci dokládají také dokumenty z Archivu Ministerstva zahraničí, které dr. Čelovský ve své knize nepoužil. Je trapné, že prof. Pešek zřejmě nezná velice podrobnou recenzi o Čelovského práci, která vyšla v časopise Soudobé dějiny (č. 4/2004).

S pozdravem

 

PhDr. Petr Koura a PhDr. Petr Blažek,
pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

(24.11.2004)

 

-0-0-0-0-0-0-

 

Tuto debatu uzavírám. Čtenář si zajisté všimne jedné věci. Vznáším mnoho otázek k Janu Křenovi – ani jednu z nich Křen a jeho přátelé nezodpověděli. Místo toho – nadávky, které se snaží zakrýt fakta, avšak zatím neúspěšně.

Nechť je zaznamenáno, že to byl Jiří Pešek, který do této debaty zanesl slovo StB. Byl to hozený bumerang?

 
24. 07. 2005