Archív  
 
Plíšky z Hradu
 

      Naposledy jsem psal o Miladě Horákové před 5 lety, když  jsem šel po stopě spolužáka, který byl odměněn ministerstvem spravedlnosti za pomoc při její vraždě [1]. Před několika týdny se konala pietní vzpomínka na poslankyni Horákovou u pomníku obětí komunismu.  Při této příležitosti senátor Mejstřík vyzval předsedu české komunistické strany,  aby padl na kolena a prosil o odpuštění. Grebeníček to neudělal; ani to neudělá.

      Tisíce podobných ran  se otvírají,  přičemž  jejich zahojení je problematické, ne-li vůbec nemožné. Vinu za to nese lidská paměť. Jsou lidé, kteří se dali na ranhojičství v naději, že se vyrovnají s minulostí, nebo, jak se tomu dnes říká, překonají ten hrozný přeryv.

      Konkrétní případy nejlépe ilustrují to, co chci říci.

      V roce 1998 prezident Havel udělil Medaili za zásluhy 1. stupně  Jiřímu Pelikánovi. Pelikán byl v roce 1948 předsedou akčního výboru studentů Karlovy univerzity a byl odpovědný za vyhazov několika tisíc studentů včetně mě. Havel byl pravděpodobně více oslněn Pelikánovou činností v cizině po Pražském jaru.

      Ještě palčivější je případ Emila Zátopka. O jeho kvalifikaci jako atleta nemůže být pochyby, ale co říci na jeho dopis, který byl otištěn v Rudém právu den po odsouzení Horákové k trestu smrti.

      Pod názvem „Rozsudek vynesl všechen československý lid“, nejlepší český atlet psal :  „A přece se našly zrůdy, které chtěly zničit  naši výstavbu a cestu k socialismu /…/ jako příslušník československé armády vidím, že rozsudek, toť příkaz, který vyplývá z poctivé práce všech našich dělníků, pro nás vojáky, aby pokojný život byl zachován.“ (Rudé právo, 10. 6. 1950).

      I když oba již nejsou mezi námi, přeryv vyžaduje, abychom bránili každý svou stranu. 

      Stát se ve své moudrosti  domníval,  že vyřešil  tento problém šalomounsky: V roce 1991 udělil oběti této  rituální vraždy Řád Tomáše G. Masaryka 1. tř. a čekal  drahnou chvíli než Zátopkovi přiřknul Medaili za zásluhy.

      Ještě složitější je právní situace bratří Mašínů, kteří se chopili zbraně proti komunistické diktatuře. Nemohou se vrátit do své  vlasti s jistotou, že nikdo proti nim nepoužije právního řádu, který jsme převzali od   komunistů.  Mašínové se  chopili zbraně proti  zločineckému režimu, který  zavraždil Miladu Horákovou.

      Kdyby každy z nás, kdo nosí na prsou odznak demokracie, učinil totéž, co bratří Mašínové, nebylo by komunismu, ani přeryvu.


      Zřejmě  na tyto otázky budeme mít nejméně dva názory. Kdo nesouhlasí s prezidentským  řešením, má jednu cestu, jak se nechat slyšet:  vrátit  svůj plíšek nebo papyrus, má-li  něco podobného. Ale nezaručuji výsledek. Jednou jsem to zkusil na protest proti systémové korupci a vyzval veřejnost, aby učinila taktéž.   Uhodli jste:  můj pergamen s  doktorským titulem leží nadále osamocen ve skladišti rektorátu Karlovy univerzity. Mířil jsem příliš vysoko.


_____________________________________________
[1] B. Čelovský, „Peněžní odměna za podíl na úkladné vraždě“. Moravskoslezský den, 20. 5. 2000.

 
19. 07. 2005