Archív  
 
Kanonýr Pešek
 

 

Když se král Jan I., bývalý sovereign arcivévodství KSČ, dostal ve své při s běžencem Čelovským do nesnází, právem očekával od svých lechů pomoc. Zejména od svého oblíbence a nástupce trůnu Jiřího Peška. Ten přijel s jednou baterií těžké artilerie pod jeho osobním komandem. Ale Pešek jako kanonýr nebyl genius; jeho děla nadělala více škody ve vlastních řadách než v pozicích nepřítele.

Pešek neuspěl ani jako advokát. Nejraději by mne stíhal soudně pro nactiutrhání; uražené duše však pokládaly tento nápad za riskantní.

Pešek tedy sehrál roli psychologa: „Čelovský se stylizuje do role obránce národních zájmů, ve skutečnosti však ventiluje jen své osobní averze.“

Pešek se vůbec chová jako muž, nad něhož není. Zajisté, není to historik se světovou pověstí, který povznese slávu českého dějepisectví. A skutečně nevidím důvod, proč bych měl pociťovat jakýkoliv obdiv k němu a jeho dobrodinci. A již vůbec nemám žádnou potřebu se jim klanět. Jsem spokojen se svou reputací ve světě historiků.

Tři další profesoři historie Karlovy univerzity se objevili na scéně v souvislosti s mou knihou.

*     *       *

Poslední profesor české historie Karlovy univerzity před „vítězným únorem“ Otakar Odložilík, po roce 1948 již ve druhém exilu, mně pomáhal přemoci některé pochyby během studia v Heidelbergu a nakonec napsal i recenzi mé disertace:

„Nová analýza příčin Mnichova z pera dr. Čelovského je především příspěvkem k diplomatické historii. Ve srovnání s knihou Wheeler-Bennetta a jiných knih, proniká hlouběji do složité hry mezinárodní politiky, v které byly Československu určeny úlohy pasivního partnera, obhájce a nakonec obětního beránka. Jeden z hlavních autorových příspěvků spočívá v jeho přesvědčivém poukázání na to, že osvobození německy mluvících obyvatel Československa, které Hitler vyhlašoval do světa za svůj hlavni cíl, byl ve skutečnosti jen kulisou zakrývající jeho mocichtivost. Jak Čelovský píše (s. 124), česko-sudetoněmecký antagonismus ztratil v Hitlerových plánech svůj místní charakter  a stále více se stával problémem světovým.

     Autor se zabývá intenzivně vysoce důležitou a kontroverzní  otázkou, kterou pamětníci nebyli s to zodpovědět, protože neměli přístup k důvěrným dokumentům: Přesně v které době obětovali Konrad Henlein a jeho pobočníci zájmy sudetských Němců ve prospěch Hitlerových plánů k ovládnutí světa? Opíraje se nejen  o dokumenty, ale i o rozhovory s kdysi významnými sudetoněmeckými osobnostmi, Čelovský dává přednost názoru, že Henleinova strana SHF (později přejmenovaná na SdP) vznikla z poznání, že aktivistická politika tří provládních sudetoněmeckých stran, nepřinesla skoro nic užitečného. /.../ Po odmítnutí mnoha nepotvrzených zpráv a přehnaných pověstí z dřívějších prací,dostaneme se k spolehlivému bodu:Konrad Henlein se setkal veřejně s Hitlerem v srpnu 1935 a v té době také SdP přijala finanční pomoc z Berlína. /.../

   Čelovského práce končí Mnichovskou konferencí, která byla jen jedním krokem k světové válce a tím otvírá široké pole pro další výzkum.“ (Otakar Odložilík, Journal of Central European Affairs, leden 1959, s. 439-441.)

*     *       *

Druhý profesor historie Univerzity Karlovy Koloman Gajan před několika lety vzpomínal, jak se o mé knize hned po vydání šuškalo v jeho semináři: „Das Münchener Abkommen von 1938, která se mi náhodou dostala do ruky už v roce 1958  a kterou jsem pokládal tenkráte a pokládám i dnes za  nejdůkladnější a nejserioznější zpracování mnichovské problematiky v naší i světové historiografii.“

(Dopis prof. dr. Kolomana Gajana (Praha) B. Čelovskému (Ottawa),  14.1.1999.)

*     *       *

Třetí profesor historie Karlovy univerzity, Robert Kvaček, vítal mne před sedmi lety ve své kanceláři  na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a daroval mi svou knihu, také o Mnichovském roce 1938 a také napsanou v roce 1958. Otevřel jsem ji až doma a v ní jsem četl slova muže, kterého dnes pokládám za nejlepšího žijícího českého historika: Dr. Borisi Čelovskému, v hluboké úctě k jeho dílu, s uzarděním za tento složitý mladistvý text.“ (Kvačkovi bylo v roce 1958  pouhých 26 let, kdežto  já jsem byl na vrcholu svých tvůrčích sil.)

*     *       *

Když si prof. Křen v roce 1990  vybojoval profesuru na Karlově univerzitě, zřejmě ho ani nenapadlo honit se za mnou. Je ovšem možné, že se jeden rok před sametovou revolucí dověděl o mém pozvání od prof. Dr. Ferdinanda Seibta z Collegia Carolina k mezinárodnímu rozhovoru u kulatého stolu o Mnichovské dohodě ve výročním roce 1988 (Seibt mne lákal  těmito slovy „Jste  první český historik, který přinesl  základní interpretaci /Mnichovských/ událostí, která je dodnes platná“). Pozvání jsem odmítl, když jsem se dověděl, že „za Československo“ měl být delegován také sudetoněmecký historik Eugen Lemberg (Seibtovi jsem psal  něco o nemoci);  mé místo na semináři vyplnil prof. Vojtěch Mastný.

Je méně pravděpodobné, že Křen slyšel také o nabídce, kterou jsem dostal od ředitele Collegia Carolina prof. Bosla při náhodném setkání v New Yorku v r. 1962 – napsat životopis Edvarda Beneše (nabídku jsem nepřijal, předstíraje zaneprázdnění v kanadské byrokracii).

Prof. Křen zřejmě nepokládal za svou povinnost prohlédnout si český talent ze  Západu. Naopak, protěžoval historiky normalizace, kteří byli snadněji ovládaní. A tak česká mládež zůstávala dále pod vlivem komunismu. Historici vracející se domů z exilu byli pokládáni za personae non gratae. Obec historiků se nelišila v tomto ohledu od ostatního národa. Třešničky zůstaly u moci nadále, většinou v dobrém zakuklení. Tak jako právní řád, i historie se stala obětí teorie právní kontinuity. Křen rok před zhroucením Husákova režimu nazval Josefa Harnu a jeho kolegy „vědecky nicotnými režimními propagandisty, jejichž díla jsou stejně řídká, a to i obsahem“. Ti však měli velkou přednost, byli vděčnými služebníky. Nemohu prokázat, že Křen poslal Harnu, aby mě odpravil v ČČH, ale vsadil bych dolar proti koruně, že tomu tak bylo. Poslal jsem Křenovi hořký dopis – Křen dnes tvrdí, že ani tento dopis nedostal.

Má sága s ČČH tím neskončila. V roce 1999 jsem se konečně dostal k tomu, abych uveřejnil překlad své disertace Mnichovská dohoda. Napsal jsem do redakce ČČH, aby uveřejnili alespoň poznámku o jejím českém vydání, zejména když za komunistického režimu moji německou knihu pitvali v ČČH. Také jsem vysvětlil historku s kněžnou Hohenlohe. Redakce ČČH v čele s mediavalistou Šmahelem zůstala na úrovni; napsali mi, že ČČH nerecenzuje „staré“ knihy. A tak jsem nucen pokládat ČČH za část právní kontinuity, a asi nejúspěšnější kniha českého historika nebude mít místo v oficiálním orgánu českých historiků.*

* Věci se poněkud od té doby pohnuly zásluhou nového  hlavního redaktora prof. J. Pánka.  

 
16. 04. 2006