Archív  
 
Když kváká jako kachna, chodí jako kachna, je to…
 

  

 

Opožděně jsem dostal do rukou text rozhovoru Václava Moravce s  prof. J.Křenem o „historickém vědomí“, který BBC  odvysílala 27. října 2005 (dostupný je na internetové stránce: http://www.bbc.co.uk/czech/interview/story/2005/09/050928_kren.shtml).

  

Jan Křen v něm varuje před „infantilním“ chápáním dějin. Ač používá jiná slova, než na začátku své kariéry (Vysoká škola politická ÚV KSČ, atd.), obsah zůstává stejný. Dokládají to následující definice „smyslu dějin“ („historického vědomí“), které postupně napsal v letech 1956 až 2005.

 

* * *

„Historické vědomí je vlastně určitý stav mysli společnosti, i když v různých částech různé. Ale je to prostě takový obecný dojem z dějin vybraný podle potřeby naší doby. Každá generace, každá část toho národa, té společnosti, se prostě

vybírá nějaké kořeny, aby se postavila vzhledem k těm minulým. Čili to je stav, který se neustále obnovuje.“

Rozhovor prof. Jana Křena  s Václavem Moravcem, 27. 10. 2005

 

„III. kongres Komunistické internacionály, který se konal v létě 1921, přijal Leninovo heslo ´k masám´, jež vyjadřovalo obrat komunistických stran k drobné, vytrvalé, houževnaté práci za vymanění většiny pracujícího lidu kapitalistických zemí z vlivu buržoasie a jejích sociálně demokratických přisluhovačů, za získání mas pro komunistické strany.“

Jan Křen: Československo v období odlivu poválečné revoluční vlny a upevňování panství buržoasie (1921-1923), (r. 1956) s. 3, 4.

 

„Naše novodobé dějiny definovali bychom tedy jako dějiny socialismu v našich zemích, jako historii boje za sociální a národní osvobození, za hegemonii dělnické třídy a uskutečnění socialismu.“

J. Křen, M. Reiman: K syntéze našich novodobých dějin. (r. 1963) s. 219.

 

„Dnes se již prosazuje názor, že smyslem historie našeho tématu není pouhé pěstování tradic, ani vědecká faktografie oné doby, o laciných obrázkových apologiích ani nemluvě. Aniž by se podceňoval výchovný význam tradic, aniž by se podceňovala faktografie, smysl práce na tomto období musí být spatřován konec konců v službě, v užitnosti pro revoluční praxi.“

J. Křen, V. Kural: K práci na dějinách národně osvobozeneckého boje za druhé světové války. (r. 1963), s. 44.

 

„Autor se otevřeně  hlásí k té generaci našich historiků, kteří byli vedeni k marxismu-leninismu především svou životní nebo přesněji politickou zkušeností.“

Jan Křen: „Úvodem“ ke své stěžejní práci Do emigrace –Buržoazní zahraniční odboj 1938-1939. (Praha 1963).

 

„Při úvahách o koncepci výuky historické části marxismu-leninismu na vysokých školách (dosud dějiny KSČ, eventuálně mezinárodní dělnické hnutí) nutno vzít na zřetel řadu faktorů, z nichž zásadní význam mají tři:

1. současné společenské potřeby,

2. výpovědné schopnost historiografie,

3. dosavadní situace výuky marxismu, respektive její historické části.

Historiografie, jako společenské vědy vůbec, je podstatnou měrou podmíněna společenskou atmosférou doby, která v její myšlenkové výbavě provádí svérázný výběr a určuje v nemalé míře jak okruh jejích zájmů, druh odpovědí na otázky, které si klade společnost i věda a konečně i celkový ráz těchto disciplín. Onen stav moderní historiografie, který se dá nazvat propagandistickým či předvědeckým, a který se považuje za produkt soustavy kultu osobnosti (jímž skutečně je), byl v nemalé míře podmíněn i dobou samou, tj. společenskou situací po provedené politické změně, jež tlačí společenské myšlení k odůvodnění její oprávněnosti a vtiskává mu jakýsi obrozenecký charakter. Toto staré pojetí společenských věd, v němž zbytňuje tzv. výchovná funkce, se přežilo, vyčerpalo své možnosti i své konzumenty a přestává také plnit svou společenskou funkci.“

Jan Křen: Ke koncepci výuky historické části marxismu-leninismu na vysokých školách. Diskuse. (r. 1967), s. 356, 357.

 

„Nejsou-li v některých pasážích této práce, zvláště pak v jejích úvodních částech, které jsou příliš poznamenány dobovým sociálním schematismem dnes již překonaným, provedeny potřebné hlubší úpravy, není to z autorovy marnivé snahy po důkazu své neomylnosti, ale spíše z důvodů opačných, z ochoty přiznat dnešnímu čtenáři svou tehdejší badatelskou i životní nedostatečnost, která by se neměla – aspoň podle autorova názoru – zakrývat dodatečnými změnami. Ostatně, čtenář bude moci aspoň lépe posoudit, kolik se od té doby změnilo – ve společnosti, v obrazech její minulosti a možná i v něm samém.“

Jan Křen, K druhému vydání.  Do emigrace. Západní zahraniční odboj 1938 – 1939. Praha, Naše vojsko, 1969.

 

„Na vývoji Palackého myšlení jsou tato poslední léta obdobím nepochybné retardace, ne-li úpadku, který zaznamenává i Kaizl: ´…těžko jest objeviti souzvuk mezi původní odkrytou a důslednou humanitou´ Palackého let 1848-1849 a mezi pozdější jeho ´hněvnou vášní, kterou doráží na Němce, Maďary a Židy´. Nyní vystupuje v jeho myšlení do popředí holý konzervatismus a emotivní racionalismus a vytrácejí se z něj ony humanitární, rozhleděné a evropanské rysy, jež v minulosti zakládaly to, co Pekař nazývá jeho ´velkorakouskou orientací´.“

Jan Křen: Sborník historických studií. (jaro 1979), s. 136.

 
16. 12. 2005