Archív  
 
Lubor Zink o exilu
 

Z projevu Lubora Zinka [1] na konferenci Věda v Československu v období normalizace 1970-1975, konané v Praze 21.-22. 11. 2001.

 

„Vážení přátelé, chtěl bych vás poprosit, abyste ve vašich debatách o marxismu a exilu dělali rozdíl mezi exulanty a emigranty. To jsou dva zcela odlišné pojmy a vy je házíte do stejného pytle. Česká historie má dlouhou tradici politického exilu, která jde zpátky ke Komenskému. Jednotlivci, kteří začali odcházet ze zrazené republiky v letech 1938-1939 a potom z protektorátu, aby se zařadili do boje proti nacismu, to nebyli emigranti, ale exulanti. A totéž se opakovalo po únoru 1948. Opět odcházeli lidé z těchže důvodů, jako odcházeli po nacistické  okupaci; prostě nemohli žít pod totalitním režimem, ať byl hnědý nebo rudý. A to byli exulanti; tak nás, kteří jsme žili v zahraničí a bojovali za obnovu svobody v druhé světové válce a potom v takzvané studené válce, označujte prosím tak, jak si zasloužíme; exulanti, nikoliv emigranti. Mezi těmi, kteří odešli po Pražském jaru, když Sovětský svaz provedl invazi do socialistického Československa (nebo komunisticky ovládaného Československa), byla smíšenina exulantů a emigrantů. Celá řada z těch, kteří přišli do zahraničí v roce 1968, se na politiku a na boj proti totalitnímu komunismu s odpuštěním vykašlali a starali se jenom o to, aby si vybudovali lepší hospodářskou pozici. Ale my, kteří jsme odcházeli jak v čtyřicátém osmém, tak předtím v devětatřicátém roce, jsme odcházeli do exilu, abychom bojovali za znovuosvobození Československa jak z jednoho, tak z druhého typu totalitního teroru. Proto vás prosím, abyste mezi těmito termíny rozlišovali, protože ta sémantická míšenina, to je dědictví komunistické propagandy. Oni nám říkali zrádní emigranti. A vy, když teď opakujete, „to jsou emigranti“, tak se dopouštíte  stejné urážky nás všech, kteří jsme do zahraničí odešli bojovat, nikoliv mít se dobře.“

 

Práce z dějin vědy, svazek 4, Praha 2002, s. 575. 



[1] Lubor Zink, student na pražské VŠO, jeden z organizátorů protestu dne 17. listopadu 1939 proti německé okupaci,  uprchl do Anglie, kde sloužil celou válku  v čsl. brigádě. V roce  1941 četl prohlášení (které sám sepsal), jímž se den 17. listopadu vyhlašoval za mezinárodní den  studentstva. Po válce se vrátil domů; pracoval v kanceláři Jana Masaryka a po jeho smrti ihned odešel i s rodinou do Anglie. Od roku 1948 až  do své smrti (2003) byl  aktivním žurnalistou, zásadním  nepřítelem všeho komunistického a nacistického. Nadějný básník, vrstevník Pilařův a Kainarův, přispíval svými básněmi do Studentského časopisu. Jeho novinářská produkce, psaná v angličtině, se dá  srovnávat s novinářským jazykem Ferdinanda Peroutky, ač Zink měl větší vliv v anglosaském světě.

Viz: B: Čelovský, Kopiník svobody, Život a dílo nevšedního novináře. Ostrava, Tilia  2001.

 

 
17. 08. 2005